Full Text

ÚVOD

Emirát Kavkaz představuje v současné době často diskutovaný fenomén v mezinárodní bezpečnostní komunitě, jelikož je považován za nositele zásadních bezpečnostních hrozeb pro nastávající zimní olympijské hry v Soči, které se odehrají na počátku roku 2014. Řada sportovišť se nachází v oblasti, kde islamističtí vzbouřenci přímo operují. Na existenci této organizace upozornil též atentát na bostonském maratonu v dubnu 2013, byť s ním Emirát Kavkaz neměl s nejvyšší pravděpodobností nic společného. Ačkoliv byl Emirát Kavkaz zařazen Spojenými státy na seznam teroristických organizací a ruský Nejvyšší soud jeho činnost na uzavřeném jednání 25. února 2010 zakázal na celém území ruské federace, nejedná se o klasickou teroristickou skupinu, ale vzbouřeneckou strukturu postavenou na troskách druhdy neuznaného kvazistátu Čečenská republika Ičkerija. Ostatně sám Emirát Kavkaz se prezentuje jako státní útvar, který si dělá nárok na uchopení moci na celém severním Kavkaze a usiluje o jeho odtržení od Ruské federace. Byť by bezesporu bylo zajímavé analyzovat Emirát Kavkaz na základě teorie státnosti a dokazovat, že z hlediska základních atributů státnosti je nesmírně problematické, ba nemožné o něm jako o státní entitě uvažovat, cílem tohoto článku je podat základní analýzu faktického stavu, v jakém se entita označující se jako Emirát Kavkaz nachází, jak vznikla, jakou má základní ideovou výbavu a organizační strukturu. Text je explorativní případovou studií, která vychází do značné míry ze zjištění získaných terénním výzkumem, který autor prováděl přímo v regionu, z interview s místními experty (Istamulov, Chasijev, Ježijev aj.), a také neformálních rozhovorů s participanty na činnosti severokavkazského islamistického insurgency. V neposlední řadě text čerpá také z poznatků renomovaných expertů na problematiku politického násilí a islamismu na severním Kavkaze, jako jsou Bulatov, Malašenko, Markedonov, Souleimanov, Tekušev či Sokolov.

GENEZE A PŘÍČINY VZNIKU EMIRÁTU KAVKAZ

Emirát Kavkaz vznikl v říjnu 2007 a vyhlásil jej Dokka Umarov, což byl poslední, v pořadí čtvrtý, prezident neuznané Čečenské republiky Ičkerija, když nahradil Abdul Chalima Sajdulajeva. Když 31. října 2007 Umarov oznámil vznik nové (kvazi)státní entity, ukončil tím existenci Ičkerije, jakožto hlavní ozbrojené subverzívní protifederální rezistence na severním Kavkaze. Vznik Emirátu Kavkaz byl příznakem hlubokého rozkolu mezi čečenským odbojem, který se v průběhu času rozdělil na zhruba dvě křídla. První zastávalo ideu čečenské nezávislosti na Ruské federaci a jeho pohnutky k boji byly etnonacionalistického rázu, kdy nejdůležitější ideou byl čečenský etnocentrický separatismus. Toto křídlo bylo myšlenkově ukotveno především v 90. letech 20. století a mnozí jeho představitelé byli veterány čečenského boje za nezávislost v letech 1991-1996 a následně zastávali i vládní posty v Ičkeriji v letech 1996-1999 za prezidentství Aslana Maschadova.

Druhé křídlo bylo tvořeno částečně také veterány válek z 90. let, nicméně ti postupem času přijali jako svoji hlavní ideu islámský sunnitský fundamentalismus, který bývá označován jako saláfismus a často i (poněkud problematicky) jako wahhábismus. [1] K rozšíření této ideje došlo z několika důvodů. Prvotní příčinou byla skutečnost, že čečenskému odboji začaly přicházet peníze ze zemí, v nichž je saláfismus (případně jeho odnož wahhábismus) vlivným, či dokonce jediným přípustným náboženským proudem - z Kataru, Saúdské Arábie, SAE či dalších sunnitských zemí Blízkého východu. Spolu s penězi přicházely i možnosti studijních pobytů a saláfistická propaganda, která oslovila část čečenského odboje již v 1. polovině 90. let. [2] Poměrně podstatný pro pochopení pozdějších dějů je také fakt, že saláfismus v 90. letech zapustil poměrně pevné kořeny v sousedním Dagestánu, ačkoliv tam ozbrojený konflikt v dané době neprobíhal. Dokonce lze tvrdit, že Dagestán byl centrem saláfismu na severním Kavkaze a Čečensko se stalo arénou hlavně pro ozbrojené operace radikálních saláfistů. [3] K saláfismu, respektive saláfistickým organizacím, začali postupem času tendovat i někteří velmi vlivní představitelé čečenské rezistence, kteří zásadně pomohli k etablování tohoto myšlenkového/náboženského proudu (v jeho radikální podobě) a jeho zájmů v Čečensku. Jednalo se především o Šamila Basajeva, Salmana Radujeva a klan Barajevových. Ačkoliv v řadě případů, ne-li ve většině, se lze domnívat, že jejich sepětí se saláfistickými organizacemi mělo poměrně pragmatický charakter a často se jednalo pouze o vhodnou nálepku pro krytí mnohem prozaičtějších kriminálních aktivit a warlordismu, přesto lze právě mezi těmito propojeními hledat kořeny pozdějšího vzniku Emirátu Kavkaz a politického krachu ičkerijského etnoseparatismu.

Ten ovšem ztratil půvab i z jiných důvodů. Nejzákladnějším byla skutečnost, že ačkoliv se v první čečenské válce podařilo separatistickým elitám vojensky (znovuobsazením Grozného) donutit federální síly k jednáním a umožnit vznik de facto státu prakticky nezávislého na federálním centru, nepodařilo se jim naplnit faktickou státnost žádným smysluplným obsahem. Budování státu (state-building) v případě Čečenské republiky Ičkerija zkrátka naprosto selhalo - země se stala volnou arénou pro různé nestátní ozbrojené aktéry v podobě warlordů, teroristických skupin různých ideových afiliací, lokálních milic, kriminálních gangů, radikálních saláfistů, přičemž často jedna určitá skupina vykazovala znaky všeho uvedeného. Země byla v ekonomickém rozvratu, neprobíhala prakticky žádná postkonfliktní rekonstrukce, obyvatelstvo strádalo téměř stejně jako za válečných operací a politické elity Ičkerije v čele s prezidentem Aslanem Maschadovem, který usedl do úřadu v lednu 1997, nebyly schopny situaci řešit, ba často byly samou příčinou problémů. Maschadov profitoval s pozice národního hrdiny, které dosáhl jako hlavní velitel ozbrojených sil za éry prvního prezidenta Dudajeva, kdy se mu podařilo federální síly pokořit operací Groznyj a vyjednat v Chasavjurtu onu pětiletou „zkušební nezávislost" Čečenska.

V prezidentské roli ovšem Maschadov příliš úspěchů nezaznamenal a svojí váhavostí a kompromisy s lokálními warlordy/bývalými polními veliteli, a dokonce s politicky agresivními saláfisty napojenými na Basajeva a Radujeva ztratil sympatie řady sekulárních nacionalistů a i nemalé části populace. Stejně tak se dostal do konfliktu s představiteli pro Čečensko (a severní Kavkaz en bloc) klasického súfijského islámu, kteří saláfismus příkře odmítali. Nejvýraznějším z nich byl nejvyšší muftí Čečenské republiky Ičkerija Achmat Kadyrov, který se stal následně představitelem vlivného separatistického křídla, které během druhé čečenské války přešlo na stranu federálních sil, přičemž nejvýraznějším oficiálně deklarovaným důvodem k tomuto kroku byl právě fakt, že čečenský politicko-společenský život výrazně ovládali saláfisté, ex definitione síla nepřátelská súfijské verzi sunnitského islámu. Po skončení horké fáze druhé čečenské války se čečenský etnocentrický separatismus dostal do skutečné ideové i personální krize. Nemalá část jeho elit zahynula v bojích (A. Ismajlov, Israpilov), další část emigrovala (Zakajev, rodinní příslušníci Dudajeva a Maschadova) a stále větší část přecházela na stranu federálních sil (Kadyrovův klan, Jamadajevové). Zbytek aktivních odbojářů a povstalců zůstával v rostoucí míře ovlivněn radikálním saláfismem, jelikož to byla jediná síla, která zůstala ve striktní opozici k federálnímu centru a byla zároveň politicky (a zpočátku hlavně ekonomicky) životaschopná. Důslední etnoseparatisté ztráceli svůj vliv a v konfliktech s poměrně štědře donorovanými saláfisty hráli čím dál více pověstné druhé housle. Ze strany federálního centra byli přesto označováni taktéž za radikální islamisty, jelikož to bylo z politického hlediska pro Moskvu výhodné. Jednání s touto umírněnější částí čečenských povstalců/vzbouřenců již nebylo nutné, jelikož federální centrum zvolilo taktiku čečenizace konfliktu a přetažení určitých separatistických sil přímo na svoji stranu (kadyrovci, jamadajevci). Maschadov se ocitl v naprosté izolaci. Měl stále méně faktických příznivců, formálně sice zůstával hlavou Ičkerije, nicméně ta pozbyla i faktické existence a její mocenský dosah byl mizivý. Kontrolu nad územím převzala za asistence federálních sil promoskevská ekipa v čele s A. Kadyrovem. V rámci protifederálního a protikadyrovského odboje byl Maschadov stále více bezmocný vůči saláfistickému ideovému i finančními vlivu a i sám o sobě byl donucen saláfisty akceptovat jako spolubojovníky proti Moskvě a Groznému, čímž pouze posiloval argumenty Moskvy, že čečenský odboj je radikálněislámského charakteru.

Na druhou stranu je třeba připomenout, že ideologický rozkol mezi nacionalisty a islamisty byl v čečenském odboji přítomen prakticky od jeho vzniku a s postupem času pouze sílil. Zcela jednotné nikdy nebyly ani islamistické kruhy, jelikož se štěpily na súfijské tzv. tarikatisty a saláfisty (sunnitské fundamentalisty). Tarikatisté měli obecně blízko k nacionalistům a v řadě poloh nelze obě křídla od sebe čistě oddělit, jelikož klasických sekulárních nacionalistů bylo relativně málo - náboženskou rétoriku nemohli ignorovat ani oni, byť to často přinášelo až komické situace. Dudajev, jako klasický představitel tohoto křídla, několikrát veřejně ukázal, že nezná základní teologické postuláty islámu. A čím více byl určitý čečenský představitel závislý na finanční či materiální pomoci konzervativních arabských zemí, tím více přinejmenším rétoricky tíhnul k sunnitskému fundamentalismu, většinou k jeho saláfistické formě. [4]

Na druhou stranu lze v maschadovovských kruzích vypozorovat i jinou kalkulaci v souvislosti s větší akceptací radikálních saláfistů jako přijatelných spolubojovníků. Vzhledem k faktu, že Čečensko strádalo destruktivním konfliktem již prakticky deset let, jelikož meziválečná éra nebyla také prostá ozbrojených střetů mezi jednotlivými klany, warlordy a mocenskými frakcemi, rozhodli se někteří ičkerijští předáci přenést zátěž ozbrojených střetů s federálními silami a na jiné oblasti muslimského severního Kavkazu. Jelikož v řadě severokavkazských republik existovala nemalá sociopolitická a ekonomická frustrace a deprivace mezi místní populací, která směřovala vůči praxi federálního centra a hlavně jeho místních protégés, existovala příhodná situace k mobilizaci určitých částí severokavkazských obyvatel proti federálnímu a místním centrům. Jako jednotící mobilizační idea v tomto případě nemohl ale logicky fungovat čečenský etnocentrický separatismus. Ten naopak spill over efektu do dalších autonomních republik severního Kavkazu spíše bránil, jelikož místní národy mají mezi sebou nastřádané také různé vzájemné křivdy - Avaři s Čečenci, dagestánské národy mezi sebou navzájem, Kabardinci s Balkary, Inguši s Osetinci atd. Sunnitský islám jako jednotící idea fungoval již v odboji proti carskému Rusku v 19. století, nicméně tehdy byl politizován súfijský islám, navíc ve společnosti, snad vyjma Dagestánu, nepříliš usazený. V současné době bylo použití súfismu jako jednotící opoziční idey nemožné, jelikož duchovenstvo se do značné míry kompromitovalo spoluprací s federální i místní mocí. V 19. století Rusové teprve Kavkaz dobývali a tudíž mělo súfijské duchovenstvo mnohem větší společenskou legitimitu. Jako autentická opozice v tomto případě mohl zafungovat právě saláfismus a čečenští separatističtí předáci si toho byli vědomi, ačkoliv explicitně to vyjadřovali pouze skuteční sympatizanti saláfistických idejí.

Sám Maschadov vyzýval otevřeně k rozšíření ozbrojené rezistence proti federálnímu centru již v roce 2004, byť islámskou rétoriku využíval spíše obecně a nepodporoval jmenovitě saláfismus. Jeho nástupce Abdul Chalim Sajdulajev rozšíření čečenského odboje, který byl stále častěji označován arabským termínem džihád, pojal jako svoji prioritu. [5]

V létě 2005 vyhlásil sjednocenou Kavkazskou frontu, kterou rozdělil na sektory Ingušsko, Severní Osetie, Kabardino-Balkarie, Stavropolskij kraj, Krasnodarskij kraj, Karačaj-Čerkesie a Adygea, které se podřizovaly ičkerijskému vrchnímu velení. Dagestánská fronta byla v té době nezávislou. Začaly se množit útoky islamistů na různé cíle na severním Kavkaze, přičemž k nejspektakulárnějším patřily útoky na někdejší hlavní město Ingušska Nazraň, k němuž došlo již v roce 2004, a metropoli Kabardino-Balkarie Nalčik v roce 2005. Útoky islamistů, které měly charakter skutečné pozemní guerillové operace, a nikoli časoprostorově omezených teroristických činů, stály životy stovek lidí. Ve městech bojevici [6] napadali především administrativní střediska, policejní stanice a kasárna, a podstatnou skutečností je, že většina z nich již nebyla čečenského původu. Klíčovým motivačním prvkem boje proti federální vládě a jejím místním protégés již nebyl čečenský etnonacionalismus, ale nadetnický radikální islamismus saláfistického typu.

Od roku 2004 můžeme tedy pozorovat skutečnost, že ozbrojené útoky proti vládním cílům stále více páchají skupiny ozbrojenců, jež pojí idea radikálního fundamentalistického islamismu, a nikoli čečenského etnoseparatismu, ačkoliv etničtí Čečenci hrají stále důležitou roli - již jen kvůli faktu, že jádrovým prostorem ozbrojeného násilí v oblasti severního Kavkazu bylo od roku 1991 Čečensko. Vyhlášení Emirátu Kavkaz a ukončení činnosti etnoseparatistické Čečenské republiky Ičkerija bylo logickým vyvrcholením postupného procesu ideologického štěpení a proměny čečenského etnocentrického povstalectví (rebellion) v severokavkazské islamistické vzbouřenectví [7] (insurgency).

IDEOLOGIE A ORIENTACE ORGANIZACE - KAVKAZSKÝ EMIRÁT A GLOBÁLNÍ DŽIHÁD

Ideologie Emirátu Kavkaz intelektuálně vychází z myšlenek učence jménem Ibn Tajmíja (1263-1328), jenž toužil po očištění islámu od všech „nánosů doby" a návratu k jeho prapůvodním kořenům - as-salaf as-sálih. Salafíja je termín, který se dá přeložit jako návrat ke ctihodným předkům, a nutno dodat, že saláfista sám o sobě zdaleka nemusí být islámským radikálem v politicko-bezpečnostním smyslu slova, ale může se jednat o zbožného mírumilovného muslima, který je pouze přívržencem striktně konzervativního pojetí islámu v rámci hanbalovského mazhabu - jednoho ze čtyř základních právních směrů sunnitského islámu. Na ideové proměny čečenských a severokavkazských vzbouřenců měli nicméně silný vliv zastánci jednoho ze saláfistických proudů - wahhábismu. Wahhábismus představuje hnutí za očistu islámského učení a vznikl v polovině 18. století v Saúdské Arábii jako část vlivného purifikačního hnutí vedeného Muhammadem Abd ibn al-Wahhábem ibn Sulajmánem at-Tamíním (1703-1791), které se opíralo i Tajmíjovo učení. Wahhábovi nástupci ovšem sami sebe odmítali označovat jako wahhábisty. Jednak z důvodů obav z represí osmanských elit, a především ale z důvodů odmítání idolatrie. Označovali se buď jako muwahiddun nebo právě saláfijun. Extrémistická forma saláfismu/wahhábismu (saláfismus je skutečně nutno chápat jako širší termín) bývá v posledních letech často nazývána džihádismem, což je taktéž spletitý a kontroverzní termín. Dá se použít jednak na radikální zastánce saláfistického (wahhábistického) učení, kteří jsou hotovi šířit svoji verzi násilnou formou a používat tedy tu z rovin interpretace termínu džihád, která připouští užití násilí (džihád mečem) proti svým protivníkům (šíitům, bezvěrcům - kuffár, odpadlíkům - murtaddún či pokrytcům a vlažným - munáfiqún), ale též v poněkud jiném smyslu jako označení všech bojovníků proti všem neislámském bez hlubší věroučné motivace. V logice radikálních saláfistů je kafir (jednotné číslo od kuffár) každý, kdo nevyznává „čistý islám". Ten je podle jejich představ prost pohanských elementů (džáhilíja, včetně kavkazského zvykového práva - adat) stejně jako heretických elementů (bid´a). [8] Z hlediska tradic severokavkazského súfijského islámu (tarikatismu, lidového islámu) se tedy jedná o nepřátelskou interpretaci islámu ex definitione!

Přesto si v oblasti našla své místo a příčin můžeme nalézt několik. Jedná se především o skutečnost, že radikální saláfismus do oblasti importovali mezinárodní islamisté z Arabského poloostrova, kteří zároveň disponovali nemalými finančními a materiálními prostředky, jimiž podporovali jednak čečenský odboj a jednak také řadu komunit v okolních severokavkazských republikách, přičemž nejsilnější vliv měli v Dagestánu. Mnozí čečenští etnoseparatističtí představitelé přijímali v určitých etapách svých „kariér" saláfistickou rétoriku především z pragmatických důvodů a nelze také tvrdit, že by se radikální saláfismus rozšířil po severním Kavkaze z Čečenska. Místní ozbrojený konflikt mu pouze pomohl se v regionu ukotvit, získat arénu pro zocelení nejostřejších a nejodhodlanějších přívrženců a v (po)válečném chaosu vytvořit mocenské pozice a spojenectví. Idea získala také celou řadu příznivců jednak mezi válkou dramaticky postiženou mladou generací, ale také mezi mládeží, která strádala nerovností, kterou s sebou neslo tradiční čečenské klanové (tejpové) uspořádání, které bylo velmi neúprosné, co se týče prestiže jednotlivých klanů. Především éra mezi válkami a později po ukončení hlavních bojů v druhé čečenské válce dominance několika klanů okolo Achmata Kadyrova (kadyrovci, jamadajevci, kakijevci, bajsarovci) způsobila, že příslušníci mocensky slabších či oslabených klanů se s takovou situací nehodlali smířit. Mnozí z nich začali být náchylnější k přijetí myšlenek saláfismu, propagujícího sociální rovnost, nutnost duchovní očisty sebe a společnosti a zahájení džihádu proti široké škále „nevěřících". Připojení se k saláfistickým džamaatům [9] bylo lákavou cestou, jak si v atmosféře bezpráví a násilí zajistit bezpečí a důstojnost ohrožovanou silnějšími tejpy, které se opřely o federální moc. Mnozí mládenci takto činili z protestu proti „klanovým válkám", které Čečence odnepaměti rozdělovaly, striktní klanové hierarchii či korumpovanosti místního (súfijského) duchovenstva. Požadavek saláfistů o nutnosti uctívat pouze jednoho Boha, nikoliv četné súfijské světce či klanové náčelníky, jim navíc umožňoval oprostit se od komplikovaných sítí rodově-klanových loajalit a poskytoval jim tudíž zdání individuální svobody a božského poslání. [10]

Další příčinou nárůstu popularity radikálního saláfismu po ztrátě legitimity a především popularity ideje čečenského etnoseparatismu (viz výše), je skutečnost, že se stal katalyzátorem nespokojenosti s federálním centrem a místními administrativami v řadě konkrétních případů proto, že neexistuje jiná varianta, jak svoji socioekonomickou a politickou frustraci vyjádřit, jelikož jediným skutečně důsledným protivníkem moci je radikálněislamistické podzemí a jiná reálná opozice neexistuje. Z těchto čistě funkcionálních důvodů se k severokavkazských džihádistickým polním velitelům přidávají i jedinci, jejichž motivace odejít z neutěšeného socio-politického prostředí do ilegality nemá věroučné či politicko-ideologické podhoubí v žádném případě, ale jedná se o vyjádření nesouhlasu s politickou praxí na severním Kavkaze. Řada vzbouřenců se k povstání připojuje kvůli pocitům osobní křivdy a ponížení, kdy zažije ataky na svoji čest či čest své rodiny ze strany příslušníků ozbrojených složek bez vážného důvodu. Mnohé ozbrojence nelze označit za nic jiného než prosté kriminální živly, jejichž motivace není ani náboženská, ani etnopolitická, ba ani kulturní (msta, ponížení, klanové rozepře), ale sociopatologická. V charakteru motivací a ideové (identitární) výbavy vzbouřenců je velmi těžké se vyznat, a to i pro místní znalce či příslušníky bezpečnostních složek. [11]

Důležitou rovinou problematiky ideologie severokavkazského vzbouřenectví je také skutečnost konfliktu mezi místními islamisty, kdy proti sobě stojí na jedné straně saláfismus a na druhé místní tzv. lidový islám, často také označovaný jako tarikatismus, který je v prostředí severní Kavkazu tradiční, ale v islámském světě jako takovém se jedná o poměrně nový fenomén. Ač jsou oba proudy islamistické, tzn. používají náboženské ideje a rétoriku k politickým cílům a účelům, základní ideová východiska jsou, jak bylo uvedeno výše, nepřátelská. Jedná se o silně konkurenční proudy, nicméně v poslední době je od sebe nelze prakticky odlišit, respektive nelze odlišit saláfisty a etnoseparatisticky orientované tarikatisty. Oba směry požadují právo šaría a vytvoření islámského státu na Kavkaze, který by měl být plnohodnotnou součástí islámského světa (ummy) a vyzdvihují solidaritu se všemi muslimy, kteří bojují za hranicí Ruska se svými nepřáteli (Hamás, ale i Tálibán).

Ve strategické rovině tedy nyní oba islamistické směry postupují víceméně ve shodě, jelikož mají shodné cíle. Dokonce řada tarikatistických imámů tvrdí, že v horách bojují četní muslimové, kteří jsou pouze ideově dezorientováni. Na druhou stranu ale existuje celá řada tarikatistů, logicky především loajálních režimu, kteří důsledně saláfisty označují jako šajtany (česky ďábly) a odmítají jakoukoliv kooperaci. Tato rovina vzájemných štěpení a kompromisů je ovšem typická především pro vajnašské (čečenské a ingušské) prostředí a částečně komplexní multietnické prostředí dagestánské.

Nezpochybnitelné islamistické tendence ostatně vykazuje i kadyrovovský režim, na což poukazuje celá řada kritiků kremelské strategie podpory Kadyrovova klanu, a například Sergej Markedonov hovoří přímo o kadyrovském režimu jako o příkladu systémového separatismu - tzn. opírajícího se o tradiční lidový islám, vycházejícího především z čečenského etnocentrismu, byť nerezignujícího na širší severokavkazský separatismus (Čečenci by byli jeho vůdčí silou) a svých cílů dosahujícího postupnými systémovými změnami v rámci politických styků a kompromisů s federální mocí, a nikoli tedy přímým bojem proti ní.

Příčiny, proč se saláfismus stal zastřešující ideologií (umbrella ideology), jsou tedy velmi komplexní a toto stanovisko zastává řada znalců (Malašenko, Markedonov, Istamulov, Souleimanov, Sokolov, T. Džabrailov). A jedná se o velmi vážnou výzvu federální moci, jelikož je ideově velmi ostře vyprofilovaná a ač v základech jednoduchá, tak velmi propracovaná (otázky islámské ekonomiky, společnosti, státnosti, práva).

Saláfismus je na rozdíl od tradičního lidového súfijského islámu vhodná idea, jelikož je velmi egalitářská, nadetnická a nelimituje jednotlivce žádnými rozdíly mezi tejpy, tukchumy (regionálně-teritoriální společenství) či etniky. V určitém smyslu slova je svůdnost saláfistických idejí podobná komunismu a existují autoři, kteří s určitou mírou nadsázky hovoří o zeleném (čti islámském) komunismu. [12] Díky přijetí saláfismu jako integrující ideji je možno formovat mezi různými vzbouřenci a nespokojenci napříč severokavkazskými republikami horizontální, a nikoli vertikální vztahy.

Jádro Emirátu Kavkaz bývá pojímáno některými autory [13] jako ozbrojené křídlo al-Káidy ve východní Evropě, celá řada dalších znalců ovšem tuto interpretaci odmítá. [14] Ze samotných vyjádření předáků Emirátu Kavkaz v čele s Umarovem je inspirace radikálními saláfisty/džihádisty evidentní. Umarov vyjadřuje podporu globálnímu džihádu doslova po celém světě a webové stránky spjaté s Emirátem Kavkaz taktéž. Stejně tak představitelé sítě al-Káida (např. Ajmán Zawáhirí) opakovaně označili Čečensko a severní Kavkaz za frontu, na níž se vede ozbrojený džihád. Nicméně interpretace autorů, jako je Hahn, že se jedná o centralizovanou entitu, která je integrálně spjatá s al-Káidou a celým globálním džihádistickým hnutím, je přinejmenším nepřesná a vychází vesměs pouze z rétorických figur představitelů Emirátu v čele s Umarovem.

Jelikož ale v kavkazském prostředí představuje saláfismus cizorodý a paradoxně k jeho fundamentalistické podstatě velmi moderní prvek, nemohl se tento fakt neodrazit v určitém pozměnění a deformaci této idey, na kterou z logiky věci působí tlak místních specifik a zvyklostí. Nejlépe se to odráží v systému a struktuře organizace Emirátu Kavkaz.

ORGANIZAČNÍ STRUKTURA EMIRÁTU KAVKAZ

Emirát Kavkaz je organizovaná entita, a to velmi důmyslně. V duchu moderního pojetí vedení ozbrojeného povstání se jedná o vzbouřeneckou strukturu, která má síťový charakter, přičemž uzly této sítě jsou tvořeny lokálními buňkami, které jsou vytvářeny a fungují na místním principu. Skutečnost, že jsou lokální buňky (džamaaty) organizovány na etnickém principu, bývá často ignorována prosazovateli myšlenky, že Emirát Kavkaz je filiálka al-Káidy. Demografická realita severního Kavkazu je úzce spjata s monoetničností vesnic, městeček a například v Čečensku, Ingušsku a v jisté míře i v Kabardino-Balkarii často i měst. [15] Řada autorů a pozorovatelů nezná, neakcentuje či ignoruje skutečnost, že etnický faktor z uvažování populace nezmizel, a co je právě to podstatné pro naše téma, tak nezmizel ani z uvažování radikálních saláfistů, ačkoliv jejich idea je formálně nadetnická, univerzalistická a absolutistická, když akcentuje pouze náboženskou identitu v té správné čisté tradiční podobě (viz níže).

Když byl Emirát vyhlášen, byl tvořen šesti státně-administrativními jednotkami - vilájaty: Dagestán, Nochčijčo (Ičkerija, resp. Čečensko), Galgajče (Ingušsko), Iriston (Severní Osetie), Nogajskaja step (Stavropolskij kraj) a Sjednocený vilájat Kabardy, Balkarie a Karačaje (OVKBK). Dne 11. května 2009 byl vilájat Iriston zrušen a sloučen s vilájatem Galgajče. Vilájaty vedou válíjové, kteří jsou jmenováni z počtu emírů místních autonomních etnických bojových jednotek - džamaatů. Hlavou Emirátu Kavkaz je Dokka Abu-Usman (Umarov). Jeho prvním zástupcem (naíbem) je emír Supjan (Supjan Abdullajev). Hlavním poradním orgánem je Madžlis aš-šúrá, kterou tvoří výše postavení emírové - hlavy vilájatů a džamaatů. Nejvyšším soudním orgánem je Nejvyšší šaríjský soud, jehož předsedou (kádím) byl do své smrti v roce 2010 emír Sejfulláh (Anzor Astemirov). V červenci Dokka jmenoval kádím emíra Sejfulláha Gubdenského (Magomeda Vagabova), jenže toho 21. srpna téhož roku zabily ruské síly. V současné době má být kádím jistý Alí Abú Muhammad. [16]

Emirát má i svoji bezpečnostní službu - Muchábarát, jejímž nejznámějším šéfem byl do roku 2010 Tarchan Gazijev, a jež se zabývá především „sledováním protistátní činnosti" nepřátel Emirátu a snaží se o jejich neutralizaci. Emirát disponoval i zahraniční reprezentací (vekalat), v čele s vakílem (do konce srpna 2009 to měl být Šamsuddin Batukajev). Počátkem srpna 2010 vyšel text nařízení (omra) č. 20, podepsaný Umarovem, který rozpouštěl vekalat Emirátu za hranicemi. [17]

Nicméně představovat si Emirát Kavkaz jako hierarchickou pyramidální organizaci je velmi zavádějící. Stejně jako v případě jiných moderních vzbouřeneckých struktur se jedná spíše o síťového aktéra, kdy jsou jednotlivé uzly provázány spíše horizontálními vztahy a skupinu okolo Umarova je třeba pojímat pouze jako jeden z uzlů, který je významný spíše tím, že skrze něj procházejí nejčastěji rozličné interakce, než že by byl skutečnou špičkou pyramidy (viz výše). Ostatně o velmi rozvolněných vztazích svědčí i rozkol v rámci Emirátu Kavkaz, kdy se Umarovovi postavil Aslambek Vadalov, který byl krátce před rozkolem jmenován naíbem. V srpnu 2010 se spolu s dalšími několika čečenskými emíry rozhodl odejít zpod Umarovovy autority. Celému problému předcházela Umarovova podivná rezignace na svůj post. Na počátku srpna se na internetu objevila zpráva, že Dokka Umarov dobrovolně uvolňuje post emíra Emirátu Kavkaz a svým následníkem jmenuje Vadalova. Umarov ovšem na druhý den zprávu odmítl jako falzum, aby posléze prohlásil, že videonahrávka sloužila pouze k vnitřním potřebám. [18] Podle všeho Umarov skutečně hodlal rezignovat, nevěda si rady s pnutím v rámci čečenské větve Emirátu Kavkaz, ale posléze svůj postoj přehodnotil, nejspíše na naléhání svého nejbližšího okolí či arabských chlebodárců, anebo se skutečně o falzum mohlo jednat. Dne 15. srpna Gakajev vyhlásil, že čečenští bojevici vypovídají Umarovovi poslušnost. Gakajev a Vadalov následně spolu se svými spojenci (Zaurbek Avdorchanov a Machran Saidov) dokonce provedli nájezd na rodnou ves Ramzana Kadyrova Centoroj, aby zvýšil svoji autoritu na úkor Umarovovy. [19]

Další emíři z jiných vilájatů ale podpořili Umarova a ten v září odvolal tři lídry čečenského sektoru - Vadalova, Chusejna Gakajeva a Tarchana Gazijeva. [20] Vadalov z pozice čerstvého naíba usiloval o ještě větší podíl na moci v rámci severokavkazské vzbouřenecké sítě, ale na druhou stranu byl konflikt motivován i etnickými rozepřemi, kdy lidé okolo Vadalova odmítali přenechávat moc na čečenském území arabským dobrovolníkům či příslušníkům jiných severokavkazských národů, čímž se dostáváme k důležitému faktoru ovlivňujícímu strukturu a organizaci Emirátu Kavkaz, kterou je přetrvávající nesmírná role etnicity ve strukturaci a životaschopnosti severokavkazského islamistického vzbouřenectví (insurgency). A to přesto, že Vadalov a spol. v létě 2011 opět stvrdili loajalitu a podřízenost Umarovovi. [21] Sám Umarov totiž etnickou realitu severokavkazského regionu nemůže ignorovat a při důsledné analýze praktik vedení Emirátu Kavkaz si můžeme všimnout faktu, že při jmenování hlav vilájatů dodržuje zásadu etnické proporcionality a jednotnosti.

To znamená, jak poznamenávají např. i Tekušev [22] či Istamulov [23], že hlavou čečenského vilájatu Nochčijčo se nikdy nestane Inguš, Osetinec či Avar, natož cizinec v podobě Araba, Paštuna či kupříkladu ruského (slovanského) konvertity. Stejně tak Umarov nebude jmenovat hlavou předákem OVKBK Čečence či do čela osetinského džamaatu Katáib al-chúl Inguše. Místní džamaaty jsou organizovány na etnickém principu o to více, že na severním Kavkaze jsou samotné rurální osady a vesnice téměř striktně monoetnické. Pouze v Dagestánu panuje složitější situace, jelikož se jedná o mnohonárodní, demograficky nesmírně komplikované území, nicméně džamaaty také fungují vesměs na principu etnicity. Organizace Džamaat Šariat již ve své středu vystřídala vícero emírů, z nichž byli někteří Avaři (první emír Rasul Makašarilov, Murad Lachijalov, Umalat Magomedov [24], Ibragim Gadžidadajev) jiní Darginci (Ibrahimchalil Daudov, Magomedali Vagabov aka Sejluffáh Gubdenskij, Israpil Validchanov) či Lakci (Umar Šejchulajev) a Ilgar Molačijev byl Cachur. Všichni nicméně pocházeli z dagestánských národností a z území Dagestánu (případně z příhraničních oblastí Ázerbájdžánu - širšího Dagestánu). Jednotlivé vesnické džamaaty jsou prakticky monoetnické a jediné skutečně multietnické džamaaty, kde etnicita přestává hrát klíčovou roli, můžeme nalézt pouze v dagestánských městech, především v Machačkale.

Unikátním příkladem situace je v OVKBK, kde lze po výměně emíra sledovat etnický konflikt mezi dvěma titulárními národy - Kabardinci a Balkary. Poté, co proběhl rozkol, tak výměna emíra probíhá rotačním principem - jednou je v čele Kabardinec, podruhé Balkar. Prvním emírem byl Kabardinec Anzor Astemirov (Sejfulláh). Po jeho smrti jej nahradil Balkar Asker Džappujev (Abdulláh). Po jeho likvidaci se do čela dostal opět Kabardinec Alim Zankišijev. S vysokou mírou pravděpodobnosti lze říci, že příštím emírem bude zase Balkar. [25] Klíčovou otázkou je, zda tento model řízení vychází zezdola, nebo se naopak jedná o praxi elity Emirátu. Podle saláfistické internetové stránky Islamdin.com může sama skupina navrhnout či zvolit emíra. Na serverech blízkých severokavkazskému vzbouřenectví se dokonce objevilo teologické zdůvodnění iniciativy zdola, kdy Ibn Chadžár řekl, že emír může být vybrán v době války, aniž by ho potvrdil imám. Podobně mluvil i At-Tacháví. Prostě za určitých okolností si společenství může samo určit, kdo se postaví do jeho čela.

Důvod takové strukturální organizace je zřejmý - navzdory formální ideji saláfismu i tvrzením některých autorů by místní vzbouřenci nepřijali velitele, který by nepocházel z jejich etnika. Tuto skutečnost lze považovat za jeden ze silných argumentů pro názor, že saláfistická idea na severním Kavkaze je nedotvořená, případně deformovaná a její sepětí s arabským centrem není v tomto ohledu bezproblémové. Jedná se o umbrella ideology, která nemá autochtonní kořeny a byla importována zvenčí, byť mnohdy místními rodáky. Jejím úkolem je splnit konsolidační a politicko-ideologický úkol, který je ale v nemalém rozporu s ustáleným a velice silným národnostním cítěním místní populace.

A ačkoliv tedy idea saláfismu národnostní otázku a identitu odmítá a ony formálně nehrají roli ani v ideovém zázemí Emirátu Kavkaz, tak ve skutečnosti navazuje na dlouhodobě vytvořený princip národnostní parity v systému hierarchického řízení kavkazskými územími, což je - jak správně poznamenává Markedonov [26] - princip starší než sovětská administrativa.

Pokud by představitelé Emirátu Kavkaz ignorovali národnostní princip, přestalo by být severokavkazské vzbouřenectví životaschopné a organizace by se ocitala ve stavu rozkolu a rozkladu - síť by přestala fungovat, jelikož by nefungovaly její uzly. Ostatně existují příklady, na nichž lze demonstrovat, že ignorance národnostní sounáležitosti emíra se svými podřízenými v tom či onom vilájatu či džamaatu s sebou nese hrozbu vnitřního konfliktu (viz causa Vadalov).

Etnonacionalismus, především ten čečenský, se tedy vyčerpal politicky jako idea sjednocující protifederální opozici, nicméně nelze jej v žádném případě ignorovat v rovině emocionální, psychologické a identitární.

BUNĚČNÁ STRUKTURA SEVEROKAVKAZSKÉHO VZBOUŘENECTVÍ

Severokavkazské vzbouřenectví v čele s Emirátem Kavkaz je typické svojí řetězcovou (buněčnou) strukturou a systémem soběstačnosti, které se zakládají na sociokulturní a politické inkorporaci vzbouřenectví a severokavkazské společnosti - v tom je tajemství životaschopnosti severokavkazského podzemí. Vzbouřenectví se skládá ze tří hlavních buněčných sítí. Všechny buňky jsou zapojeny do procesu odporu, účastní se džihádu, ale přitom plní v síti různé role. Nacházejí se v neustálém cyklickém hnutí a zabezpečují proces obnovování v síti. [27]

První buňka (článek) je tvořena lidmi, kteří se přímo účastní bojových operací. V síti samotné se nazývají vojáci (bojovníci) Alláhovi, v médiích je pak označují za džihádisty. Tito lidé jsou většinou již v pátrání, silové struktury je znají a plánovaně je honí a loví. Většinou vystupují otevřeně, vystupují na videonahrávkách, na nichž vyzývají muslimy ke svaté válce. Toto je vojenské křídlo kavkazského podzemí. Je to rekrutační prostředí potenciální sebevražedné atentátníky (smertniky), pro které je tento svět pouze potenciálním mostem, přes který se dostanou k nejvyššímu Alláhovi.

Druhý článek je tvořen ponejvíce příbuznými a sousedy z vesnic. Funguje zde teritoriální princip. Tato kategorie členů sítě se účastní zabezpečování prvního článku, a to informacemi, zásobami, byty. Jedná se o týl. Silové struktury je nazývají tyloviky. Věkové rozvrstvení tohoto článku je různé, ale často se jedná o ženy, sestry, bratry apod. členů první vrstvy anebo o sousedy. Vezmeme-li v potaz početnost rodů v SK společnostech, tak početnost druhé vrstvy výrazně převyšuje tu první. Řada speciálních operací útočí právě na členy této vrstvy.

Členové druhé vrstvy přechází do první především ze tří příčin:

pokud se o ně začnou zajímat silové struktur a začne jim jít o život;
pokud ztráty v první vrstvě znamenají nutnost obnovy;
za zásluhy na cestě džihádu, většinou poté, co je vyplněna určitá bojová úloha.
Můžeme se setkat i s další přičinou, kdy začíná fungovat institut krevní msty. To se stává po zabití blízkého příbuzného, který fungoval v džihádistické síti, nebo poté, co je dopaden siloviky. Institut krevní msty funguje ale pouze v Čečensku, Ingušsku a některých oblastech Dagestánu. V Kabardino-Balkarii, Karačejevo-Čerkesii a Severní Osetii tomu tak není.

Třetí vrstva je nejpočetnější a nejdůležitejší pro proces obnovy vzbouřenectví. Jedná se o sympatizanty většinou mladého věku, kteří z různých důvodů vyjadřují sympatie islamistickému vzbouřenectví, ale nejsou s ním spjati přímo. Jádrem jsou mladí muslimové, kteří dodržují islámské tradice a pravidelně navštěvují mešity. Infiltrace funguje prostřednictvím mešit, které navštěvují, a přes internet - fóra, která jsou platformami pro islámské propagandisty. Jedná se o dosti mnohovrstevnatý článek a ohraničit stupeň jeho účasti na povstání je nemožné. A tato vrstva je základním a neustále se obnovujícím zdrojem pro rekrutaci nových bojovníků. Tito lidé se navíc často stávají terčem únosů a mimosoudních poprav či jiných trestů. A mnohdy se stává, že mladík či dívka, kteří neměli žádný vztah k podzemí, byli uneseni, mučeni a ponižováni, a poté, co jsou propuštěni, začnou u podzemí hledat ochranu, ono ostatně má na SK u určité části populace pozici alternativní moci. Např. v Kabardino-Balkarii se urážky siloviků vůči věřícím muslimům staly v roce 2005 motivem k dobrovolnému odchodu mladých muslimů na stranu čečenského odporu a jednou z příčin spill over efektu. [28]

Základní stavební jednotkou Emirátu Kavkaz a celého vzbouřenectví jsou džamaaty, které se formují na základě etnoteritoriálního principu, což je odrazem hluboce zakořeněné severokavkazské reality, kterou ani univerzalistická ideologie saláfismu nedokázala transformovat. Následují sektory, na něž jsou rozděleny jednotlivé vilájaty, což je nejvyšší územně-správní jednotka celého Emirátu Kavkaz. Ani sektorové rozdělení, které mělo do jisté míry eliminovat etnická kritéria vytváření buněk, ovšem etnický princip až na výjimky nenarušilo. A v městském prostředí funguje většinou rotační princip při obsazování postu emíra, ať v dagestánské Machačkale, tak například v kabardino-balkarském Nalčiku.

ZÁVĚR

Emirát Kavkaz představuje poměrně unikátní příklad islamistické fundamentalistické struktury v rámci dlouhodobě problematického regionu Kavkazu. Ačkoliv se formálně jedná o entitu bazírující na ideji islámského fundamentalismu - saláfismu, realita nám ukazuje, že ve skutečnosti se jedná o určitý hybrid, jelikož ignoruje celou řadu saláfistických postulátů, a to především v rovině svého regionalismu. Emirát Kavkaz není globálně působící organizací, je hluboce ukotven v severokavkazských tradicích a realitě, která má až předislámské kořeny, samotná idea saláfismu je v regionu nová a cizorodá a není schopna svým univerzalismem překonat etnickou a klanovou podstatu sociální organizace na severním Kavkaze. I v rámci klasických saláfistů z Arabského poloostrova či v rámci sítě al-Káida jsou severokavkazští saláfisté vlastně jakousi „sektou v rámci saláfismu" a jejich praktické fungování bývá mezi arabskými saláfisty mnohdy terčem kritiky a nevole. Stejně tak sami severokavkazští vzbouřenci, především ti, jejichž afiliace k saláfismu je veskrze účelová, jsou často v konfliktu s nekavkazskými (arabskými, středoasijskými) saláfisty působícími v kavkazském regionu. Pro Emirát Kavkaz není hlavní nepřítelem světové křesťanstvo, židovstvo či sekularismus, ale především Ruská federace ve státně-mocenském smyslu slova. Jedná se stále implicitně především o teritoriálně motivované separatistické hnutí, které pouze opustilo myšlenku čečenského etnonacionalismu a přijalo jako jednotící ideu radikální islám, aby sjednotilo sice multietnický, ale takřka monoreligiozní (vyjma většiny Osetinců a části Kabardinců) prostor severního Kavkazu, který spojuje navíc socioekonomická frustrace politické periferie v rámci Ruské federace. Saláfismus tedy převzal politickou a ideologickou roli (čečenského) etnonacionalismu, ovšem etnickou identitou a jejími tradicemi (adaty) podmíněné uvažování rozhodně nevymýtil.