Full Text

ÚVOD

V současnosti se celá řada textů zaměřená na oblast teorií feminismu v mezinárodních vztazích intenzivně zabývá tím, jaké dopady má válka na ženy a dívky, a co se s nimi stane po konci války. Autorky takových textů vnímají válku jako akt, který ohrožuje bezpečnost jednotlivých žen či skupin žen. Některé teoretičky [1] se domnívají, že státy stále navyšují svou obranu, čímž dochází k legitimizaci militarizovaného společenského pořádku. Daný systém následně umožňuje státu využívat násilí k domácím i mezinárodním účelům. Jádro problému je spatřováno v převažujícím typu pohlavně-genderového systému, tedy v dnešních typech států, které jsou založeny na patriarchálních strukturách. V převážné většině států lze tedy na základě této premisy hovořit o tom, že do jisté míry připouští násilí na ženách. Násilí samo o sobě je pěstováno vysokou mírou militarizace, podporou maskulinního chování v militarizovaných složkách, [2] ale také například používáním slova člověk v obecné rovině, což je pro mnohé teoretičky feminismu [3] synonymem pro muže. Zájmy člověka představují zájmy muže, není brán zřetel na ženské potřeby. V obecném slova smyslu považují feministické autorky [4] současné liberální státy za genderově nevyvážené patriarchální systémy. Tento systém podporuje maskulinní formy myšlení, přičemž ženy musí v tomto systému čelit mnoha útlakům. Sexuální násilí páchané na ženách je v tomto kontextu vnímáno jako jeden z aspektů strukturálního násilí. [5]

Cílem předkládaného textu je představit téma bezpečnostní situace žen v ozbrojených konfliktech, konkrétně v souvislosti se sexuálním násilím, z pohledu teorií feminismu v mezinárodních vztazích. Charakter textu odpovídá druhotné analýze, jejímž záměrem je předložit určitý přístup k výzkumu bezpečnosti s využitím poznatků již dříve zpracovaných studií. K naplnění stanoveného cíle poslouží v první řadě teoretická část, která vychází z konceptu feminismu v mezinárodních vztazích. Tento koncept představuje soubor myšlenek, jež jsou pro oblast mezinárodních vztahů, z pohledu feministických teoretiček (a v současnosti i teoretiků), klíčové. Z hlediska tradičních přístupů v mezinárodních vztazích se jedná o nová témata, která jsou obecně řazena do soukromé sféry, jako například znásilnění (zde nejlépe poslouží teorie radikálního feminismu). Pozornost bude věnována i maskulinitě v kontextu se sexuálním násilím, neboť základním předpokladem feministických teorií je, že v případě sexuálního násilí v ozbrojeném konfliktu se jedná o genderově podmíněné násilí. Protagonistky některých feministických proudů [6] se domnívají, že ženy jsou mírumilovná stvoření spjatá s přírodou, a násilí je vlastní mužům. Z pohledu těchto feministických směrů se dá předpokládat, že oběťmi sexuálního násilí jsou ženy a pachateli muži, kteří mají maskulinní násilí vrozené. [7] Se specifickým spojením s maskulinitou se můžeme setkat také u jednoho z podoborů mezinárodních vztahů, kterým jsou bezpečnostní studia. Bezpečnostní otázky bezesporu tvoří neoddělitelnou součást světové politiky, proto nebude toto téma v textu opomenuto. V druhé řadě se článek zaměří na nastínění problematiky sexuálního násilí v ozbrojeném konfliktu, včetně důvodů k tomuto aktu. Ústřední tezí dané práce je, že sexuální násilí v ozbrojené skupině je spjato s maskulinitou.

Tento článek má povahu případové studie zaměřené na fenomén sexuálního násilí v ozbrojeném konfliktu. Daný text je deskriptivně-analytického charakteru. Základ textu je tvořen analýzou pramenů, které se vztahují k tématu sexuálního násilí ve válce a k předkládaným perspektivám. Nutno podotknout, že v českém prostředí detailnější analýza na uvedené téma, s využitím nastíněných teoretických východisek, absentuje.

Důvod, proč se takto pojatému textu věnovat, je nasnadě. Ženský pohled je pro oblast mezinárodních vztahů důležitý, jelikož ženy tvoří nedílnou součást mezinárodní politiky. Dokladem daného tvrzení je například světově rozšířené sexuální vykořisťování žen, masové znásilňování jako součást konfliktů či jiné lokální násilnosti. I když nejsou oběťmi násilí jen ženy, není možné tvrdit, že ženy jako objekty nejsou dostatečně zastoupenými hráči právě v oblasti světové politiky. Feministické autorky vzhledem k uvedenému faktu hovoří o tom, že pokud jsou ženy objekty mezinárodních vztahů, mají právo v této oblasti vystupovat i jako subjekty, a podílet se tak na tvorbě mezinárodní politiky. Pro zmíněné autorky je důležité svými úvahami rozbít muži prezentovaný pohled na oblast mezinárodních vztahů, i když jsou si vědomy, že ženy po dlouhou dobu neměly (a v některých kulturách stále nemají) rovnocenné postavení s muži, a nebyly tak považovány, spolu s feministickou vědou, za kompetentní v disciplínách, jako jsou mezinárodní vztahy. [9]

Jak bylo avizováno, text se opírá z teoretického hlediska především o teorie feminismu v mezinárodních vztazích, představen bude radikálněfeministický proud, feministický diskurs v otázkách bezpečnosti a dále také koncept maskulinity v souvislosti se sexuálním násilím.

TEORIE FEMINISMU V MEZINÁRODNÍCH VZTAZÍCH

Více než před třiceti lety se stal gender smysluplnou kategorií analýzy a od té doby bylo několik základních témat mezinárodních vztahů podrobeno zkoumání z genderové perspektivy. [10] V důsledku tak bylo vytvořeno mnoho odborných textů, které poskytly nový náhled na zmíněný obor, a rovněž byl dán podnět pro nové zkoumání.

V průběhu 90. let 20. století se rapidně navýšil počet publikací a článků na téma feministických teorií v mezinárodních vztazích. [11] Objevila se ontologická a epistemologická témata a základní otázkou se stalo: Kde se nachází ženy v mezinárodních vztazích? Odpovědět se dá několika způsoby. V prvním ohledu je možno pohlížet na tuto otázku ve smyslu ženy a mezinárodní vztahy. V tomto ohledu feministky zkoumají, jaké role ženy zaujímají v mezinárodní politice či v akademickém prostředí mezinárodních vztahů. V druhém ohledu se autorky zaměřují na gender a mezinárodní vztahy, kde se zkoumá, jak maskulinita a feminita ovlivňují mezinárodní vztahy. [12]

Cílem feministických teorií v mezinárodních vztazích je poukázat na předsudky tradičních přístupů mezinárodních vztahů a zviditelnit ženy jako sociální, ekonomické a politické subjekty v mezinárodní politice. V centru zkoumání rovněž zůstává analyzování rozsahu genderových nerovností v každodenní praxi mezinárodních vztahů. Feministické autorky [13] se pokouší prosadit myšlenku zplnomocnění žen jako vzdělaných subjektů pomocí vybudování teoretického porozumění mezinárodním vztahům z pozic žen, jejich životů a nabytých zkušeností. Tyto teoretičky si osvojily termín genderová lupa, čímž chtějí poukázat na to, že jsou schopny nahlížet na zkoumaná témata i z takových perspektiv, které nebyly ze strany tradičních přístupů mezinárodních vztahů registrovány. Rozdíl není jen v tom, na co se tyto autorky dívají, ale i jakým způsobem se na danou skutečnost dívají. [14]

Obecně feministické autorky vycházejí z jiných kontextuálních skutečností, což jim znesnadňuje proniknout mezi klasické autory mezinárodních vztahů. Výsledkem je, že feministické teorie bývají ze strany autorů klasických přístupů mezinárodních vztahů marginalizovány a feministické badatelky jsou mnohdy vyloučeny z diskuze. [15] Ve feministických textech se pracuje s konceptem posunutí hranic, kdy se propojuje soukromá a veřejná sféra. Feministické práce také ukazují, jakým způsobem genderové kategorie pracují s politickým prostorem, konstrukcí identit a prolomením hranic komunit v utváření státu. Skrze gender, sexualitu, rodinu a další symboly je tedy možno ukázat, jak se tvoří národní identity, národní hranice a specifické kulturní identity. [16]

Existují dva úhly pohledu na to, proč se feminismus v mezinárodních vztazích neprosadil tak jako například v jiných vědních oborech. První pohled souvisí s marginalizováním feministických autorek v mezinárodních vztazích, s ignorací feminismu jako takového, potažmo s neschopností feministek prosadit se. Druhý pohled se váže k chybějící feministické revoluci [17] v mezinárodních vztazích.

Tradiční badatelé v oboru mezinárodních vztahů feministické teoretičky velmi často kritizují zejména za názorovou nejednotnost, která vyplývá z roztříštěnosti soudobého feminismu, a také za těžkopádnou orientaci ve feministických postojích, neboť každá autorka pohlíží skrze specifický feministický proud na oblast mezinárodních vztahů jinak. Samy feministické autorky jsou si různorodosti feminismu dobře vědomy a považují ji za velmi důležitou, jelikož rozmanité zkušenosti, lokace a úhly pohledu jednotlivých feministek jsou přínosné. V ohnisku kritiky bývá rovněž nedostatečná metodologie. Teoretici tradičních konceptů mezinárodních vztahů v tomto ohledu vyzývají feministické autorky k předložení ověřitelných hypotéz. Tyto autorky však užívají jiná epistemologická kritéria, což následně vede k jiným metodologickým perspektivám. Zároveň si pokládají zcela jiné výzkumné otázky, než si doposud pokládali teoretici tradičních přístupů mezinárodních vztahů, což logicky vede rovněž k využívání zcela jiných metod a způsobů zkoumání. [18]

Někteří akademici hovoří v souvislosti s feminismem v mezinárodních vztazích o tom, že existuje krize v oboru mezinárodních vztahů, avšak ta není na straně feministických autorek, ale na straně nekreativních klasických teoretiků mezinárodních vztahů. Feministické teorie vnesly do oboru mezinárodních vztahů nová konverzační témata a osobité náhledy na danou problematiku, což narušilo probíhající mainstreamovou debatu. Je nasnadě se domnívat, že přes veškeré možné překážky se feministické teorie stávají součástí mezinárodních vztahů, o čemž svědčí nejen počet publikací, ale také samostatné panely vyhrazené těmto teoriím na významných konferencích. [19]

Radikálněfeministický úhel pohledu

Radikálněfeministická teorie se věnuje zejména tématům spjatým s násilím, které je páchané na ženách. Zastánkyně tohoto proudu se soustředí na otázky sexuálního vykořisťování žen a sexuálního násilí, kterého se muži na ženách dopouští. [20] Radikální feminismus se zabývá primárně sexualitou a mocenským uspořádáním heterosexuálních pohlavních vztahů, neboť jsou to prvky, které charakterizují podstatu mužské nadvlády. Feministická analýza je zaměřena na sexualitu, která je pojímána jako forma moci, kterou si muži přivlastňují a využívají ji vůči daným společenským subjektům - tedy ženám. Tato teorie předkládá ženy jako sexuálně objektivizované, neboť jejich genderová identita je skrze patriarchální systém redukována na přitažlivost pro muže. Ženám je vnucována reprodukční funkce jako jejich přirozený úkol, což pomáhá mužům udržovat nad ženami kontrolu. [21]

Radikálněfeministický proud byl na svém vrcholu v 70. letech 20. století, kdy vyšlo mnoho feministických textů, které se zaobíraly kritikou mužů obecně. Radikální feministky [22] došly k názoru, že problém mužů vězí v nich samotných, v jejich zdeformované mužské přirozenosti. Koncept zdeformovaného mužství nevysvětloval jen domácí násilí či útisk, ale projevil se i v konceptualizaci světa složeného ze států. Z tohoto tvrzení vzešla v 80. letech 20. století teze, že sexismus a válka jsou dva vzájemně závislé projevy běžného problému, tedy problému, který nepochází z mocensko-ekonomických příčin, ale jehož původ nalezneme v hloubi lidské duše. Protagonistky tohoto směru se domnívají, že by ženy neměly být účastníky mezinárodních her jen proto, aby bylo učiněno zadost jejich rovnoprávnosti, ale zejména proto, že ženy jsou samy o sobě jiné než muži. Z této perspektivy vede maskulinní chování ke vzniku válek a konfliktů, kdežto feminní vede k nenásilnému řešení konfliktů a míru. [23]

Teoretičky [24] vycházející z této teorie vnímají mužskou sexualitu jako hnací motor při ozbrojeném konfliktu, který se v prostředí války, kde nejsou běžné společenské kontrolní mechanismy, mění ve znásilnění. Toto sexuální nutkání je pak některými feministickými akademičkami vnímáno jako společný rys všech mužů, tedy že každý muž je potenciální pachatel znásilnění ze své biologické podstaty. Při zohlednění této teorie lze tvrdit, že civilizovaná společnost vytváří překážku mužskému přirozenému sexuálnímu chování (některé feministické autorky se nebrání označení bestiální sexuální chování). Tato překážka však mizí ve chvíli, kdy je válečný stav a vznikají nová pravidla, tedy pravidla války. Pod vlivem těchto okolností se pak stává znásilnění pouze politováníhodným důsledkem války. V širším kontextu pak nahlížejí některé feministické autorky na znásilnění v ozbrojeném konfliktu jako na akt složený z násilí, agresivity, ponížení a moci, podpořený sexuálními potřebami. Všechny tyto jevy jsou však jednoznačně dávány do kontextu s maskulinitou. [25]

Maskulinita jako hlavní rys sexuálního násilí?

Mnoho feministických teoretiček [26] dává sexuální násilí do kontextu s maskulinitou. Muži mají z této perspektivy ke znásilnění predispozice, což se nejlépe projeví v nekontrolovaném prostředí, jakým je právě válka. Sexuální násilí představuje pole, ve kterém probíhá soutěž o největší maskulinitu. Maskulinita je v této podobě jedním ze společných cílů vojáků, kteří využívají sexuální násilí jako nástroj dominance. Pachatel sexuálního násilí je vnímán jako pravý muž, jako vlastenec. Objevil se rovněž názor, že pokud se zvýší počet žen v armádě, omezí se sexuální násilí, jelikož ženy ukážou, že jsou rovnocennými partnery a že disponují stejnou mocí jako muži. Znásilnění by pak už nebylo nástrojem dominance, ale pouhým nástrojem mučení. Nesrovnalost se ale objevila v okamžiku, kdy se prokázalo, že ženy v některých armádách přejímají vzorce maskulinního chování. Uvedený argument bezesporu narušuje celistvost výše uvedeného předpokladu. [27]

Pokud dáme agresivní sexuální chování v ozbrojeném konfliktu do globálního kontextu s heterosexualitou a maskulinitou, vytvoříme sexuální diskurz, který podpoří tvrzení o výskytu znásilnění v kontextu s mocenskými vztahy. Chlapci a muži se tak učí v ozbrojeném konfliktu, jak být správně maskulinní, aby mohli vést boj a chránit národ. Válka tedy v podstatě vytváří různé podoby maskulinity. Konkrétní projevy maskulinity se pak stávají součástí vojenského či ozbrojeného celku. Projevy feminity, nejčastěji tedy křehkost, nevinnost, mírumilovnost a mateřství, které reprezentují ženy a dívky, se pak stávají logickým terčem zbraní války aplikovaných skrze sexuální násilí. Součástí sexuálního násilí ve válce je také přesvědčení, že je nutné v rámci správného mužství (maskulinity) zabít v sobě ženské (feminní) vlastnosti. Celá řada teoretiček [28] dochází k závěru, že maskulinní násilné chování není spjato výlučně s muži, jelikož v ozbrojeném konfliktu může stejné vzorce chování převzít i žena, která bude součástí dané ozbrojené skupiny. [29] Hlavním ideálem maskulinity v ozbrojené skupině bývá zpravidla heterosexuální potentní válečník. V tomto ohledu je tedy ženskou povinností uspokojit mužské sexuální potřeby. Toto je jedno ze základních vysvětlení sexuálního násilí v kontextu s maskulinitou, které se opírá o řadu rozhovorů [30] s některými pachateli. Když bylo těmto mužům předloženo, že i ženy jsou součástí armády, odpovědí se stalo to, že ženám byly v armádě přisouzeny feminní pozice, tedy uklízení, vaření, apod. Genderovým stereotypem v armádě je tedy představa maskulinního zabijáka, kterým nikdy nemůže být žena, jelikož má feminní vlastnosti. [31]

Feministický diskurs v otázkách bezpečnosti

Feministické práce se nezabývají do takové hloubky vojenskou bezpečností [32] jako tradiční práce mezinárodních vztahů, jelikož preferují koncept lidské bezpečnosti. Lidská bezpečnost se jako nové téma bezpečnostních studií, potažmo mezinárodních vztahů, objevila na počátku 90. let 20. století. Stala se konceptem, který narušuje státocentrické koncepty tradičních badatelů mezinárodních vztahů. Ženy čelí globálně mnoha typům nebezpečí, což vedlo feministické autorky ke snaze akcentovat bezpečnost všech jednotlivců. Tento koncept zohledňuje, že na bezpečí nelze nahlížet jen v souvislosti s násilím, ale i s lidskými potřebami. Těmito potřebami se rozumí ekonomická a sociální spravedlnost, které jsou reprezentované rovným přístupem k zaměstnání, jídlu, vodě a celkově eliminací veškeré diskriminace. Z perspektivy teorií feminismu v mezinárodních vztazích nejsou klasické přístupy mezinárodních vztahů schopny tato témata řešit. [33]

Feministky nepřijímají tradiční koncepty bezpečnosti, a v rámci mezinárodních vztahů hovoří o tzv. gendered-diskursu. Zásadní otázkou je: Koho vlastně chrání národní bezpečnost? Tím se rozumí, že koncepty státu, moci, bezpečnosti aj. jsou konstruovány tzv. maskulinním diskursem. Cílem feministických konceptů v mezinárodních vztazích má být odstranění genderových a jiných společenských nerovností pomocí sociální změny. Ohniskem kritiky je tradiční realistický pohled na stát, který vnímá jako hlavního aktéra mezinárodních vztahů koncept tzv. suverénního muže. Tento koncept pojímá muže jako válečníka či prince, který vylučuje ženy z oblastí vysoké politiky, do které spadá i oblast války, míru a bezpečnosti. Terčem kritiky je také fakt, že klasické přístupy mezinárodních vztahů nepracují s koncepty genderových nerovností, absencí žen ve veřejných sférách či ženské zkušenosti v oblasti bezpečnosti. Z pohledu teorií feminismu není pochyb o tom, že ženy vnímají bezpečnost (a potažmo nebezpečí) jinak než muži. Nahrává tomu i skutečnost, že ve většině společností čelí ženy vyššímu stupni nebezpečí než muži. Ve většině zemí zároveň zaujímají ženy nižší pozici na společenské příčce, čelí omezeným příležitostem a mají špatný přístup ke zdrojům (vzdělání, zaměstnanost, vlastnictví půdy, přístupu do institucí atd.). [34] Celé situaci neprospívá ani to, že feministické autorky nejsou ze strany tradičních badatelů respektovány a v mnoha případech ani přizvány do diskuzí. Rovněž dobrovolná izolace velké skupiny feministických akademiček může být jednou z příčin, proč se ženy nepodílejí na bezpečnostní politice státu. Nutno ještě podotknout, že ženy do oblasti vysoké politiky mají, i v současných západních společnostech, horší přístup nežli muži, nemluvě o společnostech rozvojových.

Muži bojují ve válce, avšak ženy se stávají velmi často oběťmi válek. Přes 80 % válečných uprchlíků představují ženy a děti. Při formulování bezpečnostní politiky by tak měl být brán zřetel na ženskou zkušenost. Feministky považují za naprosto neakceptovatelné, že se ženy podílejí na bezpečnostních politikách státu jen velmi omezeně, byť jejich koncept bezpečnosti je založen na aspektech, které tradiční přístupy mezinárodních vztahů nebyly schopny zapracovat. [35]

Tyto autorky rovněž upozorňují na fakt, že mužské násilí představuje neustálou hrozbu pro ženskou bezpečnost, a ti, kdo se zabývají bezpečností státu, zapomínají na to, že stát sám o sobě stojí na patriarchálních principech, tedy bezpečnost pro lidi ve státě není totéž jako bezpečnost pro ženy ve státě. [36]

Některé feministické teoretičky [37] se domnívají, že pokud se zvýší počet žen v domácí i zahraniční politice, dojde ke změně světové politiky. Objevila se i myšlenka, že státy, které neodmítají feministickou revoluci v mezinárodních vztazích, budou spolupracovat na viditelně jiné bázi než státy zastoupené čistě muži. Podle této myšlenky se feministicky transformované státy budou setkávat v prostředí globální arény, ve které bude převládat soft power vedená ženami a veškerá hard power bude vymýcena. [38]

SEXUÁLNÍ NÁSILÍ V OZBROJENÉM KONFLIKTU

Sexuální násilí [39] ve válce není novým fenoménem, dalo by se říci, že existuje od počátku válčení. [40] Bylo ukázkou triumfu a odplaty vítězné strany. První konkrétní zmínky o sexuálním násilí ve válce se objevují již ve Starém zákoně, kde ho Izraelci popisují jako hlavní rys odvěkých válek. Rovněž ve staré řecké literatuře nalezneme znásilňování jako běžný jev doprovázející bitvy. Jak se píše v Ilias, pomstou za Helenu nechť se stane znásilňování trojských žen. Z Homérova díla je patrná genderová polarizace ve starořecké společnosti, ženy byly spojovány se sexuálními vztahy ve válce ve smyslu válečné kořisti. Ženské vlastnosti byly ve válce používány k ponížení nepřítele, tedy k nabourání jeho maskulinity. [41] Rovněž staří Římané používali během válčení různé formy sexuálního násilí. Nejznámějším příkladem bylo znásilnění Sabinek. V této kultuře bylo sexuální násilí během války spjato spíše s mytologií a legendami než s fakty. Tyto dochované prameny se nedají považovat za historicky a faktograficky přesný popis. Pozdější období Říma jsou spjatá s plundrováním nepřátelských měst, kde se opět uplatňovala zásada libovolného nakládání s nepřátelským obyvatelstvem, zde se dá již hovořit o faktickém užívání sexuálního násilí, což popisuje například Cicero. Sexuální násilí však bylo hojně využíváno i ve středověku, například během křížových výprav. [42] V novověku jsou zdokumentovány v této souvislosti obě světové války, americká revoluce či Čína a Japonsko až do období druhé světové války. Od 90. let 20. století se pozornost obrátila na Rwandu a Jugoslávii, kde bylo sexuální násilí využíváno v souvislosti s etnickými čistkami a genocidou. Tyto události zapříčinily, že se mezinárodní společenství rozhodlo přestat v přehlížení těchto praktik a poprvé je označilo jako zločiny proti lidskosti [43]. Pravdou však je, že až do tohoto okamžiku mezinárodní společenství těmto zločinům nečinně přihlíželo a v rámci strategií zaměřených na řešení konfliktů nebyl brán zřetel na genderové aspekty. [44]

Po konci studené války se objevily zcela nové typy konfliktů, které již nejsou vedeny ve jménu ideologií. Tyto konflikty jsou charakteristické rozmělněním na několik bojujících stran, přičemž mezinárodní společenství a humanitární organizace [45] jsou neutrálem. Cílem těchto bojů se stalo ovládnutí lokálních zdrojů, což vede k terorizování místních obyvatel. Zdroje ovládají především muži, z čehož pramení jejich dominance nad ženami, samotné vykořisťování žen, ale také fakt, že jsou ženy časem považovány rovněž za zdroj, nikoliv za lidskou bytost. Sexuální vykořisťování žen během konfliktu se však liší v rozsahu a formě u každé jednotlivé války. Konkrétní příklad může být znásilňování muslimských žen během konfliktu v Bosně a Hercegovině, kde sexuální násilí bylo tak systematické a rozšířené, že by se dalo nazvat zločinem proti lidskosti. Naproti tomu masové znásilňování tutsijských žen během konfliktu ve Rwandě je vnímáno jako forma genocidy. [46] V některých konfliktech sexuální násilí nabývá podoby otroctví, kde je s ženami zacházeno jako s otrokyněmi (viz Sierra Leone), v jiných konfliktech nabývá podobu mučení (viz Demokratická republika Kongo) či věznění. Během některých válek jsou týrány jen ženy patřící k určité skupině (viz Rwanda, Bosna a Hercegovina), během jiných válek nemá sexuální násilí diskriminační podobu. Rovněž otázka pohlaví je důležitá, pokud hovoříme o sexuálním násilí. Během některých ozbrojených konfliktů jsou objektem sexuálního násilí pouze ženy a dívky, během jiných i muži a chlapci. Některé útoky jsou vedeny jednotlivci, většina útoků však skupinou. Typy sexuálního násilí se liší i v otázce místa provedení. Někdy je tento akt proveden v ústraní, avšak v mnoha případech se jedná o sexuální násilí, které je vykonáno zcela veřejně, a to před očima rodiny a komunity. [47]

Sexuální násilí se vyskytuje u všech typů ozbrojených konfliktů, avšak rozsah a forma se liší. V současné době jsou nejvíce rozšířené etnické konflikty, [48] ve kterých penis slouží jako nástroj degradace a ponížení žen odlišného etnika, symbolicky je tedy okupováno jejich tělo. Je však těžké komparovat jednotlivé formy sexuálního násilí v konkrétních oblastech mezi sebou, jelikož sexuální násilí nebudí v některých regionech tak velkou mezinárodní pozornost jako v jiných. Samozřejmě každá kultura za znásilnění označuje něco jiného. V dnešní době je stále běžným jevem, že znásilnění mezi manželi [49] není mnoha kulturami považováno za znásilnění, ale za běžnou součást manželského svazku. Ve společnostech se také liší počet nahlášení sexuálního násilí a způsob, jak a komu to ohlásit. Z empirických výzkumů vyplývá, že ve společnostech, kde je zakázána adopce, se znásilnění hlásí v mnohem menší míře nežli ve společnostech, kde adopce zakázána není, a to z důvodu vyhlídek budoucnosti dítěte vzniklého ze znásilnění. Rovněž záleží na tom, od jaké skupiny znásilnění přišlo. Pokud se jedná o představitele státních orgánů, které jsou stále přítomné, strach z důsledků ohlášení znásilnění převažuje. Obyvatelé jsou touto formou odtrženi od naprosto běžných institucí, jako jsou nemocnice či policie, dochází k narušení celé struktury společnosti, což opět zvětšuje prostor pro porušování lidských práv. [50]

Zinsstag charakterizuje sexuální násilí ve válce z několika hledisek. Prvním je, že je oběť sexuálního násilí brána jako válečná kořist. V praxi to znamená, že je sexuální násilí vnímáno jako politováníhodná součást války, jako pokušení pro vojáky. Druhé hledisko se zabývá sexuálním násilím jako aktem dominance, přičemž prakticky to vypadá tak, že si pachatel sexuálního násilí snaží zajistit efektivní způsob kontroly nad nepřátelskou populací. Demonstruje tak svou moc nad nepřítelem. V tomto kontextu se mnohdy hovoří i o demonstraci maskulinity. První a druhé hledisko je spjato se sexuální objektivizací žen a maskulinními projevy, což tvoří ústřední body kritiky proudu radikálních feministek. Radikální feminismus v tomto ohledu upozorňuje na vykořisťování žen pomocí sexuálního zneužívání, které eliminuje rovné postavení mezi mužem a ženou, a ženu tak degraduje. Třetí hledisko zohledňuje sexuální násilí jako způsob mučení. Tato metoda mučení je velmi efektivní a značně rozšířená. Cílem není jen fyzická bolest, ale i ponížení oběti. Poslední hledisko charakterizuje sexuální násilí jako součást etnických čistek. Konkrétními příklady jsou konflikty v bývalé Jugoslávii a ve Rwandě, ale také v Demokratické republice Kongo, Sierra Leone či Súdánu. Někteří autoři se domnívají, že sexuální násilí je součástí strategie genocidy, neboť zasadí ránu tělesného i duševního charakteru, což zformuje vznik podmínek, které později zapříčiní rozpad celého společenství. [51]

Pokud chceme zkoumat sexuální násilí v kontextu války, musíme mít zmapovanou míru sexuálního násilí vyskytující se na konkrétním území během mírového stavu, abychom mohli porovnat, jak se míra výskytu sexuálního násilí mění s válkou. Samozřejmě rozvojové a rozvinuté společnosti se budou lišit již při výchozím stavu zkoumání, jelikož rozvinuté země se řídí pozitivně zakotveným právem, kdežto v rozvojových společnostech se klade důraz na kmenová pravidla, tedy sexuální násilí může být vnímáno i jako forma trestu či součást náboženského ceremoniálu. [52] Mapování sexuálního násilí, tedy empirické zpracování tohoto jevu, je velmi důležité nejen z hlediska zviditelnění samotného problému, ovšem i z hlediska zkoumání forem a rozsahu sexuálního násilí, které vykazuje během války jiné rysy. Díky empirickým výzkumům bylo prokázáno, že u společností, kde se sexuální násilí ve stavu míru vyskytuje v nižší míře, se během válečného stavu tato míra rapidně zvyšuje, kdežto u kultur, kde se vyskytuje sexuální násilí v poměrně vysoké míře i během mírového stavu, sexuální násilí nabírá nových forem, například sexuálního otroctví. [53]

Hlavní příčiny sexuálního násilí v ozbrojeném konfliktu

Příčin sexuálního násilí během války bývá uváděno mnoho. Jednou ze základních je, že válka znesnadňuje dodržování běžně akceptovaných společenských a morálních norem. Společnost si během války vytváří nové normy, vojenské jednotky zase nová pravidla chování. Během války nejsou uplatňovány běžné zákony, sexuální násilí tedy není trestáno běžným způsobem, což ho posléze činí v mnoha společnostech zcela akceptovatelným a v podstatě nekontrolovatelným fenoménem. Znásilnění je jednou z nejběžnějších forem sexuálního násilí během ozbrojeného konfliktu. Je používáno jako záměrný čin během války, nařízený či tolerovaný vojenskými autoritami, jehož cílem má být demoralizace nepřítele. Ženy jsou však tlačeny i do situací, ve kterých nabízí své tělo ve válce z důvodu přežití, zajištění si ochrany či výměnou za jídlo. Dalším důvodem je příležitost. Ve válce jsou mladí muži daleko od domova, tedy od svých tradičních společenských a kontrolních mechanismů, což způsobuje nárůst jejich méně regulované sexuální agresivity. Rovněž to, že ozbrojení muži vstupují do domovů civilistů pro jídlo a mnohdy také pro alkohol, dává příležitost k sexuálnímu násilí. V mnoha skupinách navíc není znásilnění trestáno, což zvyšuje riziko k takovému činu. [54] Někteří teoretici [55] se domnívají, že sexuální násilí nebývá pácháno kvůli příležitosti, ale kvůli tomu, že válka a zkušenosti z ní podněcují sexuální násilí. Hovoří se o biologických příčinách spjatých s nutnou mírou agresivity ve válce, která je spjata s mužským pohlavním hormonem testosteronem. Soudobé výzkumy však nedosahují takových rozměrů, abychom mohli tento předpoklad pokládat za jediný možný či správný. [56]

Feministické autorky [57] velmi často používají vysvětlení, které je spjato s genderovou nerovností ve společnosti. Společenský status ženy je omezován státem, institucemi a sexualitou. Během války nejsou genderové vztahy ve společnosti korigovány, což vede v důsledku k tomu, že si muži vynucují ještě silnější postavení a dominanci nad ženami. V podstatě tedy dochází k větší polarizaci genderových rolí. Konkrétní argumenty vychází z vysokého procenta sexuálního násilí v tzv. méně vyspělých společnostech, kde je značná polarizace genderových rolí. U společností, kde se na sexuálním násilí podílí i ženy, se hovoří o tom, že se jedná o společnosti, ve kterých během konfliktu musely ženy převzít řadu mužských povinností, tedy i rolí, čímž se snižuje polarizace genderových rolí obecně. [58] Řada autorek [59] zabývajících se genderem poukazuje na to, že během války je třeba vychovat z chlapců válečníky, kteří musí prokázat svou odvahu a sílu, přičemž doménou mužství se v mnoha ohledech stává sexualita a násilí. Obvyklým projevem bývá sexuální násilí vykonané na ženě nepřítele, ale například i kastrace nepřítele. Rovněž existují výzkumy, které se zaměřují na primární skupiny, tedy na malé vojenské jednotky mající společnou ideologii, násilí a militarizovanou maskulinitu, což danou jednotku spojuje a nové členy v tomto duchu socializuje. [60] Ženy bývají zneužívány i instrumentálně, tedy zpravidla kvůli strategickým a politickým cílům, případně je to přehlíženo v rámci solidarity ve vojenské jednotce. Výše uvedené může být praktikováno formou mučení nepřítele, ponižováním nepřítele či trestáním nepřítele. V rámci takové strategie jsou využívány metody představující společenské tabu pro danou kulturu, například nucení k incestu či znásilňování panen. Tyto metody neslouží jen jako psychologické týrání, jejich cílem je narušení společenských pojiv napadené komunity. Sexuální násilí bývá během války pácháno i na mužích. Cílem útoku je podkopání vlastního mužství, tedy maskulinity jako takové. Je pravdou, že akademici se znásilňování mužů během ozbrojeného konfliktu věnují minimálně. Důvodem může být i fakt, že tento jev není tak běžný jako sexuální násilí páchané na ženách. [61]

ZÁVĚR

Využívání sexuálního násilí v ozbrojeném konfliktu je velmi účinnou strategií, která nemá dopady jen během konfliktu, ale i při obnovování a rekultivaci území. Povaha sexuálního násilí je historicky zakořeněna v kulturních tradicích spjatých s genderovými nerovnostmi. Ve válečném konfliktu dochází k ještě větší závislosti a podřízenosti žen vůči mužům. Konkrétním příkladem takové závislosti je, že ženy mají omezený přístup ke zdravotní péči, hygienickým potřebám, vodě či potravinám. V této souvislosti efektivita sexuálního násilí v ozbrojeném konfliktu prudce stoupá. [62] Závislost a podřízenost žen vůči mužům je tedy způsobena nerovnoměrným rozložením mocenských sil, což je úzce spjato s biologickým pohlavím ve smyslu genderové stereotypizace, a se stále přetrvávajícími patriarchálními znaky ve společnosti. Mnohé teoretičky [63] tvrdí, že ženy neměly a stále nemají stejný přístup k moci jako muži. Sexuální násilí je v tomto kontextu demonstrací podřízenosti a slabosti žen vůči mocným mužům, kteří nad nimi mají absolutní kontrolu. Většina autorek se tak shoduje v názoru, že se jedná o útok na svobodu ženy. Tyto teoretičky využívají příkladu patriarchálního modelu společnosti, aby zdůraznily, že v takové společnosti se pojímá ženské tělo jako teritorium dobývané a ovládané mužem. Popsané typy společností mnohdy vnímají sexuální násilí páchané na ženách jako přirozený fenomén. [64]

Sexuální násilí, které je ve válce využíváno jako zbraň, si klade za cíl destabilizovat národní a kulturní identitu obyvatel. Účel tkví v narušení vztahů v komunitách, mezilidských vazbách a celkově v příslušnosti obyvatel k národu a dané kultuře. Proto někteří autoři v této souvislosti upozorňují, že sexuální násilí páchané na ženách má být v podstatě nástrojem pro potrestání mužů. [65]

Východiskem z výše nastíněné situace se jeví minimalizace nerovností mezi pohlavími ve společnosti, ale také striktní dodržování práva, zejména mezinárodní úmluvy o lidských právech. Sexuální násilí musí být ve všech společnostech trestáno. Velký vliv mají zejména vůdci ozbrojené skupiny. Pokud sami vysocí důstojníci armády páchají sexuální násilí, pak s vysokou pravděpodobností budou i řadoví vojáci činit stejně. Pokud budou naopak sexuální násilí trestat, dá se v takové skupině sexuální násilí eliminovat. Stejné stanovisko by měly zaujmout státy a mezinárodní společenství vůči vůdcům ozbrojených skupin, kteří páchají sexuální násilí, ne jen nečinně přihlížet. S oběťmi by nemělo být nakládáno jako s objekty hanby, klíčová je tvorba pevných spojení s rodinou a komunitou. V tom mohou pomoci lokální autority (například duchovní vůdci), které mají možnost zprostředkovat smír v rámci komunity. Velký vliv mají také nevládní organizace působící v oblasti, které mohou poskytnout školené pracovníky a informovat veřejnost. Mají možnost pomocí informací eliminovat tento jev. Rovněž by měl být kladen důraz na otevřenost diskuze o dané problematice. Zejména ve školách, nemocnicích, policejních stanicích a v dalších institucích, protože tím se tento jev stane viditelným a nebude již dále přehlížen. Nutností ale je, aby společnosti většiny zemí světa změnily náhled na problematiku sexuálního násilí ve válce. [66]

Vyhodnotíme-li ústřední tezi, tedy že sexuální násilí je spjato s maskulinitou, můžeme konstatovat následující. Pokud se zasadí sexuální násilí do nekontrolovaného prostředí, jakým je válka, zjistíme, že se stane polem, ve kterém dochází k soutěži v rámci jednotlivých maskulinit. Vojáci pak sami sebe vnímají jako pravé muže a vlastence, kteří sexuální násilí využívají nejen jako válečnou zbraň, ale i jako nástroj dominance. Takovýto předpoklad ovšem narušují záznamy o ženách v armádě, které maskulinní rysy od mužů přejaly. Radikální feministky jdou ve svých úvahách ještě dále, když předpokládají, že agresivní sexuální chování je v mužích biologicky zakořeněno, tedy že každý muž je potenciální sexuální agresor, jehož limituje společnost (během konfliktu tyto limity samozřejmě padají). Tyto autorky následně přisuzují maskulinitě různé charakteristické vlastnosti, z nichž jednu tvoří právě sexuální násilí. V rámci aplikované perspektivy je možné tvrdit, že sexuální násilí je v ozbrojeném konfliktu spjato s maskulinitou, avšak není možné tvrdit, že maskulinní chování je výlučně spjato jen s muži. Stejné vzorce chování může v ozbrojené skupině totiž převzít i žena.