Full Text

ÚVOD

Pojem environmentální bezpečnost začíná v České republice v posledních letech nabývat na významu, což dokládá nárůst odborných publikací - (viz např. Buzan et al., 1998 [1] - překlad; Komár, 1999 [2]; Khol, 2002 [3]; Martinovský, 2011 [4]) jakož i výzkumných projektů na toto téma. Zájem však vyvolává environmentální bezpečnost nejen u odborné veřejnosti, ale také u politiků na všech úrovních státní správy a samosprávy, u médií a v neposlední řadě také u laické veřejnosti.

Není to překvapení - za poslední dekádu jsme zažili přívalové deště a záplavy, sucha, extrémní výkyvy teplot či extrémní vítr (orkány a vichřice). Patrná je zhoršená kvalita ovzduší zejména na severní Moravě, ale i v řadě malých obcí, v důsledku dlouhodobých inverzí, které mají přímý dopad na zdraví a kvalitu života občanů. Česká republika se také potýká v některých regionech a v určitých obdobích roku s nedostatkem vody, zhoršuje se kvalita zemědělské půdy. Všechny tyto události, které mají bezprostřední dopad na ekonomickou stabilitu země, kvalitu života občanů a jejich zdraví a životní prostředí, můžeme nazvat environmentálněbezpečnostními tématy.

Cílem tohoto článku je přinést informaci o konceptu environmentální bezpečnosti. Článek se proto zabývá pojetím environmentální bezpečnosti v moderní historii, přináší informaci o různém zaměření environmentálněbezpečnostních studií, které byly za posledních pět dekád vytvořeny, i o přístupech k vymezení problematiky environmentální bezpečnosti v nich. Historický exkurs začíná již před tisíci lety, aby ukázal, že environmentálněbezpečnostní problémy provázejí člověka dlouhodobě, přičemž s rozvojem společnosti jsou tyto problémy více monitorovány a také řešeny zavedením různých opatření. Moderní historie pak ukazuje, jak se mezi vědci a experty v oblasti bezpečnosti, lidské bezpečnosti, resp. environmentální bezpečnosti proměňovaly pohledy na danou problematiku. Tento vstup je pro tvorbu současného rámce zásadní - sleduje environmentálněbezpečnostní témata v dlouhodobém horizontu a ukazuje, co bylo a v dohlednu opět může být z hlediska lidské společnosti důležitým bezpečnostním problémem. Domníváme se, že řada environmentálních problémů má dlouhodobý, přetrvávající charakter a že z historických událostí - byť lokalizovaných do malých oblastí - je třeba se poučit i v současnosti.

V druhé části článek popisuje přístup autorů k tvorbě obecného rámce environmentální bezpečnosti pro evropské vnitrozemské státy a dále návrh, který považujeme za potřebný pro strukturování diskuze na toto téma v České republice. Domníváme se, že i přes nesporné přínosy publikací zde stále chybí podrobnější pohled na danou problematiku a že tato práce tak přispěje ke stanovení rámce environmentální bezpečnosti v ČR.

HISTORICKÝ KONTEXT ENVIRONMENTÁLNÍ BEZPEČNOSTI

Bez nadsázky lze říci, že environmentálněbezpečnostní témata provází člověka odpradávna. Historici přišli s řadou hypotéz o zániku celých civilizací (např. sumerské či mayské) v důsledku environmentálních katastrof, které mohly mít příčinu přírodní nebo antropogenní. Objevují se hypotézy o rozsáhlých migracích velkých skupin obyvatelstva z důvodu degradace prostředí (zejména kvůli znehodnocení půdy a vodních zdrojů) a následných válečných konfliktů o zdroje vody (např. v Mezopotámii okolo r. 4500 př. n. l.). [5] Mezi roky 1300 až 1000 př. n. l. došlo na severní polokouli ke změnám klimatu. Výzkumy ukazují, že hladiny řek Nilu, Tigridu i Eufratu byly ve 12. stol. př. n. l. na svém minimu a např. dochované letokruhy stromů dokládají velká sucha v Anatolii (současné Turecko) ve 12. století př. n. l. Záznamy z té doby zmiňují neúrodu a hladomor na řadě míst. Nedostatek potravy, sucha a častá zemětřesení mohla vést ke konfliktům mezi lidmi, k revoltám, loupení, stěhování a nakonec ke kolapsu celých kultur. [6] Podobný osud zažili lidé na americkém kontinentu: Mayská civilizace po 1200 let dominovala Střední Americe, než se krátce po dosažení vrcholného rozkvětu v 9. století zhroutila. Mayové pravděpodobně vykáceli lesní porost a zničili nenapravitelně krajinu natolik, že nebyli schopni přečkat těžké časy, a naopak umocnili dopad dočasné klimatické změny v podobě sucha. Kombinace regionální změny klimatu s přelidněním vedla k hladomoru, válkám a konečnému kolapsu. [7]

Environmentálněbezpečnostní témata však nemusí vždy přinášet katastrofy. Historických dokladů o tom, že lidé se dlouhodobě věnovali problematice dopadů své činnosti na přírodní prostředí a zabývali se z toho plynoucími bezpečnostními tématy, je celá řada. V české historii se jedná zejména o problematiku špatného lesního hospodaření. Regulace ve využívání lesa se snažil zavést již Karel IV. pomocí zemského zákoníku Maiestas Carolina (1350-1351)., opravdovou revoluci v lesním hospodaření však zavedla Marie Terezie v polovině 18. stol. tzv. Tereziánským lesním řádem, který určoval pravidla a návody k pěstování, zvelebování a zachování lesů. V roce 1852 pak vznikl Lesní řád, který platil plných 108 let až do roku 1960. [8] To jsou však jen střípky událostí, které mají poukázat pouze na fakt, že s kulturním a ekonomickým rozvojem byla příroda stále více vnímána jako důležitá součást lidské společnosti a že hospodaření s jejím bohatstvím postupně začínalo dostávat řád, a to i s ohledem na poučení se z neúspěchů kultur předchozích.

V moderní historii se komplexnější úvahy o tématech environmentální bezpečnosti začaly objevovat od poloviny 70. let 20. století. Zájem o danou problematiku byl vyvolán jednak ropnou krizí (1973), která ukázala zranitelnost zemí a jejich hospodářství v případě nedostatku energie. Dále pak studií autorského kolektivu pod vedení D. Meadows (1972) [9], která na základě nového modelu poukázala na fakt, že neobnovitelných zdrojů je na Zemi konečné množství a při tehdy známých technologiích dobývání a zpracování a při tempu jejich spotřeby řada surovin nemusí být dostupná již na začátku 21. století. Víme, že tento model měl své nedostatky, ale ve své době - a ve spojení s následky ropné krize - přitáhl zájem politiků i laické veřejnosti. Zahájila se tím debata o environmentální bezpečnosti, která byla vnímána zejména jako bezpečnost surovinová, resp. energetická. Jednotlivé státy i nadnárodní uskupení na proklamovanou hrozbu reagovaly opatřeními jako např. podporou výzkumu týkajícího se nahrazení stávajících zdrojů (zejména energetických) jinými alternativami, výzkumem nových těžebních technologií či hledáním nových nalezišť strategických surovin.

Vzrůstající zájem o environmentální bezpečnost - už i v jiných dimenzích než jen surovinové a energetické - pak lze pozorovat v polovině 80. let minulého století. Za průlomové lze považovat práce R. Ulmana (1983), [10] J. Mathews (1989), [11] které upozorňují na nutnost redefinování národních bezpečnostních strategií právě s ohledem na environmentální bezpečnost. Mathews např. poukazuje na (z hlediska environmentální bezpečnosti) doposud opomíjenou problematiku obnovitelných zdrojů - vody, půdy a potravin, a na fakt, že špatné přírodní prostředí a znehodnocení služeb ekosystémů může vyústit v rozsáhlé bezpečnostní problémy. Na studii navazují práce dalších autorů (viz např. Lipschutz, 1990, [12] Gleick, 1993 [13] a Arun, 1999 [14]). Kromě zájmu o surovinovou, resp. energetickou bezpečnost se tak začíná postupně projevovat zájem i o bezpečnost ekologickou a biologickou, zaměřenou zejména na význam ekosystémových služeb pro zachování kvality života na Zemi. V současnosti bývá přístup Mathewsové některými autory kritizován jako příliš široký. Např. R. Floyd (2008) [15] uvádí, že pojetí environmentální bezpečnosti dle Mathewsové by mohlo být spíše zasazeno do konceptu lidské bezpečnosti než do bezpečnosti národní. To nakonec není daleko od reality, neboť UNDP (Program OSN pro rozvoj) v roce 1994 environmentální bezpečnost skutečně pod koncept lidské bezpečnosti zařadil (viz dále). Je však otázkou, zda je to skutečně nedostatkem takového pojetí, či naopak výhodou.

Zásadní obrat ve vnímání environmentální bezpečnosti přichází na počátku 90. let minulého století s koncem studené války. Na scénu se začínají dostávat nová, do té doby z bezpečnostního hlediska méně akcentovaná témata jako drogy, spontánní rozvoj a šíření nových onemocnění nebo státy na pokraji ekonomického a politického zhroucení. Program OSN pro rozvoj (UNDP) přichází ve své zprávě z roku 1994 s kritikou úzkého vymezení pojmu lidské bezpečnosti zaměřeného jen na vnější agresi nebo globální jadernou hrozbu a mezi sedmi tématy nově definované lidské bezpečnosti explicitně zmiňuje environmentální bezpečnost. Ta je vnímána mj. jako ochrana před znečištěním prostředí a vyčerpáním zdrojů. UNDP kromě toho zdůrazňuje také nutnost zajištění potravinové a ekonomické bezpečnosti zemí. Obě tato témata úzce s environmentální bezpečností souvisejí. I když tento sedmibodový návrh UNDP na vymezení lidské bezpečnosti nezískal širokou podporu a následně uplatnění, téměř žádné další definice lidské bezpečnosti problematiku environmentální bezpečnosti již neopominuly. [16] Ekologická a biologická bezpečnost se tak začaly více dostávat do hledáčku tvůrců bezpečnostních strategií, politiků i laické veřejnosti.

V současnosti je zájem o problematiku environmentální bezpečnosti do značné míry vyvolán globální změnou klimatu. Její projevy, tedy zejména extrémní klimatické jevy a s nimi související nejširší dopady na lidskou společnost, jsou řadou odborníků v oblasti bezpečnosti a tvorby bezpečnostních strategií vnímány jako jedno z největších ohrožení lidské společnosti současnosti. Například Spojené státy řadí klimatickou změnu na úroveň terorismu či problematiku šíření nových nebezpečných onemocnění. [17] Nejen klimatická změna je však v ohnisku zájmu odborné veřejnosti. [18] Politici i odborníci stále více berou na zřetel další environmentální hrozby, jako je nekontrolované šíření invazivních druhů rostlin a živočichů nebo hrozby plynoucí z užívání nebezpečných chemických látek, jejichž vliv na zdraví lidí i jiných organismů jsou doposud neprozkoumané.

V současnosti tedy již platí, že surovinová, ekologická i energetická bezpečnost zaujímají v řadě bezpečnostních strategií zemí stejně silnou pozici a těmto typům bezpečnostních témat je věnována stejná pozornost i ve tvorbě a implementaci bezpečnostních opatření.

POJEM ENVIRONMENTÁLNÍ BEZPEČNOSTI V MEZINÁRODNÍCH STUDIÍCH

Jak uvádí Martinovský (2011), [19] pokusů o vymezení pojmu environmentální bezpečnosti bylo učiněno mnoho, ale mezi odborníky na danou problematiku prozatím nedošlo ke konsenzu týkajícího se definice pojmu samotného. Environmentální bezpečnost, jak je většinou pojímána, je totiž multidimenzionální koncept, který obsahuje řadu vzájemně provázaných témat z různých oblastí života. Samotné vymezení problematiky (i pojmu) souvisí i s typem analyzovaných studií, které, jak dále ukážeme, mohou mít velice odlišný charakter. Obecně lze konstatovat, že studie environmentální bezpečnosti využívají dva různé přístupy. První typ studií se zabývá příčinami poškození prostředí lidskou činností (včetně poškození prostředí vlivem válečného konfliktu). Následně je analyzováno, jaká bezpečnostní rizika z tohoto poškození pro člověka plynou a jaké jsou důsledky daných rizik pro lidskou společnost. Někdy v těchto studiích absentuje první krok - analýza poškození životního prostředí lidskou činností - a výchozím bodem je již popis konkrétních bezpečnostních rizik. Příkladem jsou např. studie popisující vznik ničivých povodní (pravděpodobný důsledek globální změny klimatu) a dopady těchto povodní na lidskou společnost i ekosystémy. Druhý typ studií se zabývá přirozenými (přírodními) procesy, např. zemětřesení či přírodní radiace, a z nich vyplývajícími bezpečnostními riziky (viz obr. 1).

Obr. 1: Různá uspořádání studií environmentální bezpečnosti
, an image opens in a new window

Zdroj: autoři.

Existují však i jiná, podrobnější členění. Graeger (1996) [20] například rozlišuje čtyři kategorie studií environmentální bezpečnosti (a s nimi související vymezení environmentální bezpečnosti):

První koresponduje s naším prvním shora uvedeným typem. Jde o studie, ve kterých se autoři zabývají zejména popisem působení člověka na prostředí a popisují z toho plynoucí bezpečnostní rizika. Ve studiích je často zdůrazněna nutnost ochrany přírodního prostředí. Studie se zpravidla zaměřují na lokální problémy v nějakém relativně omezeném území (státu či menším uskupení států).
Druhý typ studií úzce souvisí s typem prvním, soustřeďuje se ale na globální problémy, které vznikají v důsledku působení člověka na okolní prostředí a s ním související rizika. Typickým příkladem je globální změna klimatu.
Třetí typ studií se zabývá vznikem ozbrojeného konfliktu v důsledku nějaké environmentálně neuspokojivé situace (např. v důsledku vyčerpání nebo výrazného zhoršení kvality pitné vody v dané lokalitě), nebo se zabývá poškozením prostředí jako důsledku válečného konfliktu (podobně operuje s pojmem např. Barnett, 2007 [21]). Hlavním námětem jsou tedy ozbrojené konflikty.
Čtvrtý typ studií se zaměřuje na to, jak jsou témata environmentální bezpečnosti zprostředkovávána politické sféře. Environmentální bezpečnost je zde formulována v politických a diplomatických termínech.
Je obtížné říci, který z přístupů k vytyčení environmentální bezpečnosti je nejlepší či nejvhodnější. Má se environmentální bezpečnost definovat spíše na základě rizik charakteru lokálního či globálního? Musí být přítomen ozbrojený konflikt, či nikoli? Má se v definici zdůrazňovat institucionální zázemí pro řešení dané problematiky? A konečně, mají ji definovat spíše environmentalisté, či odborníci na problematiku obrany státu, anebo má toto probíhat v součinnosti?

Podobných otázek je celá řada. Z našeho hlediska ta nejpodstatnější zní: „Pro jaké účely by měl být tento koncept definován? Vědecké (výzkumné), či praktické?"

Pokud bychom měli v úmyslu vymezit environmentální bezpečnost pro účely tvorby bezpečnostních strategií (koncept by tedy byl čistě praktický), pak bude z našeho pohledu nejvhodnější definovat environmentálněbezpečnostní rámec zahrnující důležitá environmentálněbezpečnostní témata krátkodobá (cca 0-5 let), střednědobá (5-25 let) a dlouhodobá (25 let a více). A dále blíže popsat jednotlivé komponenty rámce a vazby mezi nimi. Definice pojmu by totiž byla vždy poměrně nepřesná, a navíc příliš všeobecná pro praktické uplatnění; na tom se odborná komunita shoduje. Situace by připomínala obtíže s multidimenzionálním konceptem udržitelného rozvoje. I zde existuje všeobecně přijímaná definice Bruntlandové, [22] nicméně teprve další, obsáhlejší dokumenty (viz UN, 1992, [23] 2002, [24] 2012 [25]) specifikují obsah a navrhují, jak na základě ní vytvořit konkrétní návod pro udržitelný rozvoj. Podstatné tedy dle našeho názoru je, aby byl vytvořen poměrně široký environmentálně-bezpečnostní rámec, ze kterého by pak dle analýzy rizik byla vybírána taková témata, která mají pro daný region/zemi největší relevanci. A dále, témata by neměla být definována výhradně pro bezpečnost lidí, ale také pro bezpečnost ekosystémů, resp. ekosystémových služeb, na kterých lidská společnost bytostně závisí.

VYTYČENÍ RÁMCE ENVIRONMENTÁLNÍ BEZPEČNOSTI PRO ÚČELY TVORBY STRATEGIÍ

Z předchozího textu je zřejmé, že naší snahou nebylo přijít s obecnou definicí environmentální bezpečnosti, ale pokusili jsme se vytvořit rámec, který by shrnoval důležitá environmentálněbezpečnostní témata relevantní v podmínkách České republiky, resp. v podmínkách geograficky a kulturně podobných zemí. Cílem tohoto rámce je systematizovat - byť jen v míře, kterou umožňuje dvourozměrné schéma - témata environmentální bezpečnosti, jak byla identifikována v odborných studiích. Přes rozsáhlou rešerši a studium literárních pramenů se nám takový rámec, byť konstruovaný i pro jednu zemi, nepodařilo dohledat. V této oblasti byl pouze zpracován rozsáhlý materiál, který byl podkladem pro formulaci Koncepce environmentální bezpečnosti, přijaté v roce 2012, a který byl publikován v ČR i v zahraničí dílčím způsobem (sborníky konferencí).

Stanovení témat bezpečnostního rámce

Při tvorbě rámce jsme vycházeli ze dvou nejčastěji citovaných autorů / autorských týmů, které působí v dané problematice: B. Allebyho z roku 2000 [26] a B. Buzana a kol. z roku 1998. [27] Důvodem pro tuto volbu byl fakt, že rámce, bez ohledu na to, že byly vytvořeny již před 13-15 lety, zahrnují všechny dosavadní základní přístupy k problematice environmentální bezpečnosti, jak jsme je zaznamenali od 70. let 20. stol. Navíc reflektují řadu nepříznivých událostí moderní historie, které způsobily bezpečnostní ohrožení lidské společnosti i ekosystémů. To považujeme za podstatné, neboť rámec tak není jen vědeckým schématem či teoretickým konstruktem, ale promítá se v něm i všednodenní realita života společnosti.

Analogicky k Allenbyho pojetí jsme rámec environmentální bezpečnosti rozdělili do čtyř hlavních komponent: energetická bezpečnost, surovinová bezpečnost, ekologická a biologická bezpečnost (Allenbyho bezpečnost biologická [28]) a dimenze tradiční bezpečnosti (překlad termínu dle Martinovského). Dále jsme na základě odborné literatury pro rámec environmentální bezpečnosti identifikovali obecnější dílčí komponenty, které jsme dále rozdělili do konkrétních environmentálněbezpečnostních témat (viz obr. 2).

Obr. 2: Navržený rámec environmentální bezpečnosti, 1. část.

, an image opens in a new window

Obr. 2: Navržený rámec environmentální bezpečnosti, 2. část.
, an image opens in a new window

Zdroj: autoři.

Toto zpřesnění považujeme za podstatné, neboť obecně definovaný rámec sice umožňuje tvůrcům bezpečnostních strategií alespoň základní orientaci v široké problematice environmentální bezpečnosti, stále však není jasné ani snadno dohledatelné, jak jsou jednotlivé komponenty rámce specifikovány. Témata byla vytipována rozsáhlou rešerší a analýzou prací v oblasti energetické, surovinové a ekologické a biologické bezpečnosti, jakož i tradičních dimenzí bezpečnosti, a jejich definitivní podoba byla utvořena na základě práce panelu odborníků, kteří se dlouhodobě zabývají jak problematikou životního prostředí (včetně jeho interakcí se socioekonomickými systémy), tak bezpečnostními riziky plynoucími z antropogenního poškození přírodních systémů.

Identifikace témat není triviální - je třeba dbát na to, zda konkrétní environmentální téma je skutečně bezpečnostním problémem. Někteří autoři (viz např. B. Shaw, 1996 [29]) upozorňují, že řada environmentálních problémů pod bezpečnostní tématiku nespadá, přestože je tam někdy zařazována (např. hraniční vody mezi USA a Kanadou nejsou bezpečnostním tématem, protože v otázkách jejich managementu je shoda). Kritériem pro uznání daného environmentálního tématu za bezpečnostní může kupříkladu být kladné zodpovězení následujících tří otázek (viz Allenby, 2000 [30]):

Je daný environmentální jev narušen (změněn, ohrožen) natolik, že se stává národním ohrožením?
Je vazba mezi environmentálním ohrožením a bezpečností pro konkrétní stát skutečně prokazatelná?
A je-li téma zásadní a vazba prokazatelná, existuje institucionální zázemí pro vyřešení problému nebo alespoň jeho části?
Z konceptuálního hlediska jsou zásadní prvé dvě otázky. Pro témata jsme se proto snažili dohledat konkrétní historické i aktuální příklady, které ukazovaly závažnost daného tématu i souvislost s ohrožením státu. Tam, kde tyto příklady zatím absentují (např. problematika geneticky modifikovaných organismů), neboť se jedná o problematiku relativně novou, jsme vycházeli z principu předběžné opatrnosti. Do rámce jsme tedy zahrnovali i taková témata, u kterých tato kauzalita prozatím není jasně prokázána, ale vědci upozorňují na vážné bezpečnostní ohrožení v případě zanedbání řešení problému. Součástí rámce jsou proto tzv. kontextuální témata, která na první pohled souvisí s environmentální bezpečností jen okrajově, mohou však mít na předchozí témata silnou vazbu.

Hlavním metodologickým přístupem v této fázi bylo expertní posouzení. Expertní panel byl rozdělen na skupiny, přičemž úkolem každé bylo shromáždit co nejvíce vědeckých informací o konkrétní komponentě environmentální bezpečnosti - energetické, surovinové a ekologické a biologické. Každá ze skupin měla zároveň zaznamenávat, jak jejich typ bezpečnosti souvisí s hlavní komponentou tradiční dimenze bezpečnosti. Cílem bylo nejen shromáždit co nejvíce obecných studií a legislativy k dané problematice, ale také doložit - tam, kde je to možné - vznik mimořádných událostí (v tom smyslu, jak je definována zákonem [31]) konkrétními příklady z minulosti. Tak vznikla množina témat pro jednotlivé hlavní komponenty bezpečnosti, která dále byla metodou Delphi vybírána pro rámec.

Vazba mezi tématem a bezpečnostním rizikem

U hlavního tématu, kde byla jasná vazba mezi tématem a bezpečnostním rizikem - v minulosti mimořádná událost již nastala a nelze ji vyloučit v budoucnosti - bylo téma zařazeno do rámce automaticky. Témata ve vzájemné logické souvislosti pak byla organizována pod dílčí komponenty a ty pod komponenty hlavní (viz obrázek 3).

Obr. 3: Popis výseku rámce environmentální bezpečnosti

, an image opens in a new window
Zdroj: autoři.
U energetické bezpečnosti se jednalo o témata spadající pod dílčí komponentu „dopady a rizika využívání energie": např. transport a skladování energetických surovin, nakládání s odpady či těžba a zpracování surovin a dále o dílčí komponentu „infrastruktura zabezpečení dodávek" s tématy jako např. kapacita energetické sítě, havárie sítí či elektráren, poškození přenosových sítí v důsledku extrémních klimatických situací. Zde přirozeně existuje série důkazů o vzniku mimořádné situace v minulosti a jejích důsledcích pro člověka i ekosystémy.

Podobně tomu bylo i u hlavní komponenty surovinové bezpečnosti. Na rozdíl od energetické bezpečnosti zde neuvažujeme materiály energetické povahy, ale suroviny jiné, povahy neenergetické. I zde lze nalézt řadu důkazů z minulosti o vzniku mimořádných událostí plynoucích z využívání látek, zejména nebezpečných, včetně radioaktivních (dílčí komponenta „dopady a rizika využívání materiálů") či z jejich dodávek („infrastruktura zabezpečení dodávek"). U této komponenty rámce byla také vyhodnocena jako velmi důležitá dílčí komponenta „zajištění surovinových zdrojů" v tomto případě reprezentovaná tématem zajištění zdrojů vody pro průmyslové a zemědělské využití v přiměřeném rozsahu (aby nedošlo např. k porušení hydrogeologických cyklů při nadměrném čerpání podzemních vod - pokles podzemních vod užívaných jako vody pitné či pokles zemského povrchu z nadměrného využívání vody - dokumentovaný na příkladu sufoze a podzemní eroze v Mexico City) i zajištění zdrojů vody pitné. Jako stejně závažný environmentálněbezpečnostní problém je do této dílčí komponenty zařazena degradace půdy v důsledku eroze. Průkazný je fakt, že eroze půdy má přímý dopad na zhoršenou kvalitu půdy pro hospodářské účely a tudíž potravinovou bezpečnost země. Zároveň však eroze v kombinaci se stále častěji se objevujícími extrémními výkyvy počasí (přívalové deště) může vést k narušení komunikací a staveb (zejména ohrožení kritické infrastruktury).

U ekologické a biologické dimenze bezpečnosti byla identifikována přímá rizika pro dílčí komponentu „lidských systémů" - kde se jedná zejména o v minulosti vzniklé mimořádné události vztahující se ke zdravotnímu stavu obyvatelstva. V dílčí komponentě „přírodních společenstev" jsme do rámce zařadili problematiku ovlivnění ekosystémů antropogenní činností (např. znečištění prostředí chemickými látkami) a téma živelní pohromy. Existuje rovněž dostatečné množství důkazů o nepříznivém působení invazních, nepůvodních druhů organismů na populace původních druhů (úbytek biodiverzity, ekonomické škody - v rámci EU se jedná zhruba o 12,5 mld. eur). Kromě prokazatelných škod na ekosystémech nemohou být opomíjeny ani zdravotní důsledky invazivních druhů pro člověka (např. v případě bolševníku velkolepého). Závažný vliv na zdraví člověka i životní prostředí mají rovněž patogenní organismy. Společně s invazivními druhy organismů a druhy geneticky modifikovanými tvoří patogenní organismy a toxiny tzv. skupinu biologických agens. [32] V dílčí komponentě „přírodních společenstev" pak nelze opominout ani problematiku nevhodného využívání území, kde události nedávno minulé jasně ukazují, že jiná struktura zástavby by zásadně snížila škody na majetku i nebezpečí ohrožení života v případě vzniku povodní. Umožnila by rovněž příznivější rozvoj původních ekosystémů, které by výrazně napomohly zlepšení ekosystémových služeb v dané lokalitě (např. zadržení vody v krajině). Témata, kde je jasně prokázán vztah mezi mimořádnou událostí a tématem, tvoří značnou část rámce.

Princip předběžné opatrnosti

Další témata do rámce byla zařazována dle principu předběžné opatrnosti, jak jsme uvedli výše. Jedná se o témata, pro která prozatím kauzalita mezi jevem a dopadem na lidskou společnost, resp. ekosystémy, není dokonale prokázána, ale kde probíhá intenzivní výzkum, protože odborníci takovou souvislost očekávají. U komponenty energetické bezpečnosti se jedná o dílčí komponentu „zajištění energetických zdrojů" a s tím spojenou problematiku zajištění obnovitelných a neobnovitelných zdrojů energií - např. hrozba sociálních konfliktů při rozšiřování těžby neobnovitelných zdrojů (zejména u zemí závislých na vývozu surovin), případně nevratné poškození ekosystémů či ekosystémových služeb (např. narušení hydrogeologických cyklů) v lokalitách těžby. V případě neobnovitelných zdrojů energií se potom jedná o rizika spojená se záborem a degradací půdy, které mají vliv zejména na kulturní a přírodní systémy (např. vyčerpání půdy pěstěním řepky olejné a s tím spojené omezení regulačních služeb ekosystémů).

Princip předběžné opatrnosti je však typický zejména pro komponentu ekologické a biologické bezpečnosti. Mezi nejdiskutovanější téma v tomto smyslu bezesporu patří klima, jeho změny a důsledky z toho plynoucí. Změna klimatu působí na další aspekty environmentální bezpečnosti, jako je potravinová bezpečnost, bezpečnost zajištění dodávek vody, stejně jako zdraví či regulační služby ekosystémů. Podle současných předpokladů se pravděpodobně změní rozložení suchých a vlhkých období a rovněž dostupnost vody pro zemědělské využití. Zatímco zemědělství v mírných šířkách může být příznivě ovlivněno mírným nárůstem průměrných teplot a zvýšenou koncentrací oxidu uhličitého -CO2 v atmosféře, výskyt extrémních meteorologických jevů (teploty, vítr), dlouhodobý nedostatek vody ve zdrojích (sucho), povodně, přemnožení škůdců či požáry vegetace mohou v konečném součtu vést k celkovému snížení výnosů. Vhodnost podmínek pro zemědělské hospodaření je významným faktorem ovlivňujícím stav ekosystémů. [33]

Interakci potravinové bezpečnosti, zdraví a změny klimatu ilustruje G. Nelson. [34] Mezivládní panel pro klimatickou změnu identifikoval dva scénáře (A2, SRES) s cílem posoudit dodatečné investiční náklady potřebné ke snížení dětské podvýživy umocněné změnou klimatu. První scénář se zaměřuje na rozvojové země a investice potřebné ke snížení dětské podvýživy na úroveň, která by byla bez změny klimatu (NCAR scénář). Druhý scénář obsahuje další vylepšení produktivity v rozvinutých zemích s cílem zhodnotit vedlejší účinky v rozvojových oblastech (CSIRO scénář). Roční investiční výdaje potřebné pro odolání změně klimatu byly odhadnuty na více než 7 miliard USD. Největší část těchto investic je potřeba v subsaharské Africe (40 % z celkových investic).

Mezi velmi diskutovanou problematiku ve smyslu předběžné opatrnosti patří rovněž geneticky modifikované organismy. Biologická bezpečnost byla tradičně definována jako ochrana lidského zdraví a zemědělské produkce proti patogenům a škůdcům. V současnosti je však nezbytné biologickou bezpečnost navíc chápat v kontextu možných dopadů biologických manipulací na biodiverzitu (zejména na genetické, druhové i ekosystémové úrovni) na lidské zdraví, životní prostředí a majetek. Biologickou bezpečnost je možné také definovat jako vyhodnocení, předpovědi a kontroly rizika infekčních onemocnění, karanténních škůdců, zavlečených nepůvodních druhů, geneticky modifikovaných organizmů, biologických zbraní. [35]

Kontext

Poslední okruh témat tvoří kontext pro shora uvedená témata zařazená pod dílčí komponenty, resp. hlavní komponenty rámce. Vazba mezi popsanými hlavními komponentami, dílčími komponentami a kontextuálními tématy rámce je natolik důležitá, že je jejich oddělení velmi obtížné, neboť by to neumožňovalo nahlédnout danou problematiku komplexně. I když to někteří autoři v současnosti zpochybňují, jsou kontextuální témata - tedy sociální a ekonomické prostředí zemí pro environmentální bezpečnost - velmi důležitá. Nakonec otázku environmentální bezpečnosti v 70. letech otevřelo právě téma nedostatku energetických surovin.

Ekonomická a sociální nestabilita země může být příčinou značného poškození prostředí, ekosystémů i ekosystémových služeb. Ekonomická nestabilita může ohrozit i ekonomiky rozvinuté. Za závažný problém je odborníky např. vnímán relativní nedostatek zdrojů některých surovin, který může vést v důsledku až k vážnému narušení ekonomik na daných surovinách závislých. U států závislých na dovozu klíčových energetických surovin je vysoká zranitelnost ekonomiky (a potažmo celého sociálního systému) tehdy, je-li dovoz surovin omezen jen na jednu zemi, ve chvíli, kdy se mezi těmito státy rozvine konflikt. Ekonomiku zemí může rovněž výrazně zasáhnout kartelová dohoda dodavatelů klíčových surovin, kteří surovinu zdraží do té míry, že v dovážejících zemích může dojít k ekonomické recesi. To ovšem platí nejen pro suroviny povahy energetické, ale i neenergetické. Příkladem ohrožení rozvoje ekonomiky, na které odkazuje řada autorů, mohou být rovněž problémy ekonomik závislých na některých klíčových surovinách (např. kovech vzácných zemin při výrobě elektroniky), jejichž zásoby jsou lokalizovány v nedemokratických zemích, jakou je např. Čína. Zde existuje reálné riziko, že dojde k omezení vývozu suroviny nebo k jeho úplnému zastavení. Tato situace, o které jednala s Čínou mj. Světová obchodní organizace, nastala v roce 2010. Důsledky pro takto závislé země nebyly dosud natolik závažné, aby došlo ke zhroucení jejich ekonomik, nicméně vzniklá situace přiměla vlády k přijetí různých druhů opatření (např. hledání jiných alternativ či zvýšené recyklaci), aby se případné ekonomické krizi způsobené krizí průmyslu zabránilo.

Že je stabilita ekonomiky a sociálního prostředí země považována za důležitý faktor ovlivňující bezpečnost státu svědčí fakt, že zkoumaný výběr strategií (České republiky, Polska, Estonska, Spojených států, Velké Británie, Slovenska, Nizozemska, Maďarska, Rumunska, Albánie a Srbska - tedy strategie širokého spektra států z hlediska geografického, politického i kulturního) řadí ekonomickou stabilitu země, soběstačnost či diverzifikaci dovážených klíčových surovin a tvorbu strategických zásob těchto surovin a potravin na čelné pozice ve svých strategiích.

I když pro apokalyptické vize budoucnosti po pádu ekonomik předjímající rozsáhlé poškození přírodního prostředí člověka v důsledku jeho plenění za účelem získání základních prostředků obživy neexistuje v Evropě důkaz, nelze je zcela opomíjet. Vezměme v úvahu pro environmentální bezpečnost prozatím nepříliš závažný příklad, který však dobře ilustruje možné chování společnosti. Tím je zhoršení kvality ovzduší v malých sídlech v ČR v ekonomicky nepříznivých obdobích či při zdražení cen energií, kdy společnost přechodem na environmentálně více škodlivé spalování tuhých paliv včetně odpadů významně přispívá ke zhoršení kvality prostředí s důsledky pro lidské zdraví i ekosystémy.

Dimenze tradiční bezpečnosti

Specifickou roli v navrhovaném rámci má komponenta dimenze tradiční bezpečnosti. V Allenbyho přístupu stojí tato komponenta v rovině ostatních komponent (energetické, surovinové a ekologické a biologické). Z analýzy vazeb a souvislostí mezi tématy však vyplývá, že komponenta dimenze tradiční bezpečnosti vytváří prostředí (kontext) pro všechny další komponenty rámce. Environmentální problémy totiž mohou být např. příčinou rozvoje některých vnitřních konfliktů v zemi. V méně rozvinutých zemích se jedná zejména o konflikty týkající se zdrojů surovin vč. vody a půdy. Nedostatek zdrojů nemusí souviset jen s jejich nerovnoměrným rozmístěním na Zemi, ale také např. s faktem, že tyto zdroje jsou nevyužitelné z důvodu silného znečištění (typické pro vodu a půdu) či zbavení původních funkcí (desertifikace). V rychle se rozvíjejících ekonomikách, např. v Číně, byly zaznamenány demonstrace proti znečištění prostředí. Ve vyspělých zemích se jedná spíše o řídký jev a k rozsáhlým vnitřním konfliktům nedochází, nicméně po celé Evropě lze zaznamenat různé formy protestů proti špatnému stavu prostředí či proti chystaným zásahům do prostředí (např. výstavby elektráren, vybudování úložiště radioaktivních odpadů či rozšíření/zavedení těžby).

Poškození složek prostředí může kromě vnitřních konfliktů vyvolat i konflikty vnější, a to tehdy, dojde-li k přenosu environmentálního problému přes hranice. Příkladem může být přeshraniční přenos látek znečišťujících ovzduší či vodu. I zde je nutno se sousedícími státy vést politický dialog, aby situace byla řešena v zájmu obou stran a nedocházelo k rozvoji problému. Rovněž environmentální migrace se může odehrávat nejen v rámci jedné, ale více zemí. V úvahu je třeba také brát celosvětové ekologické hrozby, které by mohly vést právě ke globální migraci. Významnou roli hraje globalizace ekonomik a s nimi spjatá hospodářská bezpečnost země. Ta je velice výrazně spojena s energetickou a surovinovou bezpečností, jak jsme uvedli výše v textu, dotýká se však také silně tématu růstu nároků populace.

Environmentální bezpečnost může být ohrožena v důsledku vnitřních či vnějších konfliktů. Zde se jako nejpalčivější téma současnosti jeví terorismus. Cílem teroristických útoků mohou být zdroje vody, záměrná degradace půdy či poškození cenných ekosystémů. Toho lze efektivně dosáhnout vnosem nebezpečných chemických látek, včetně radioaktivních či biologických agens do prostředí. Významný dopad na jednotlivé složky prostředí by měly i rozsáhlejší vnitřní či vnější konflikty, zejména ozbrojeného charakteru.

Každá formalizace, v tomto případě strukturování témat do schémat (viz obr. 3), která zahrnují velké množství faktů, jevů a procesů, a to jak přírodních, tak i sociálních, může přinést polemickou diskuzi nad tím, zda některé téma nepatří spíše do jiné komponenty, než kam je aktuálně zahrnuto. To je do určité míry dáno přesahy mezi jednotlivými komponentami. Může být vedena také polemika nad tím, zda daná (zejména pak kontextuální) témata mají být součástí rámce environmentální bezpečnosti, nebo jej již nadměrně rozšiřují. Debata se může vést i nad tím, zda se má rámec dotýkat environmentálních problémů aktuálních, střednědobých či dlouhodobých. Bez detailního zpracování nejde vést tolik potřebnou diskuzi nad tím, jak environmentální bezpečnost prakticky uchopit.

POROVNÁNÍ NAVRŽENÉHO RÁMCE S KONCEPCÍ ENVIRONMENTÁLNÍ BEZPEČNOSTI 2012-2015 S VÝHLEDEM DO ROKU 2020

Navržený rámec jsme dále podrobili srovnání s Koncepcí environmentální bezpečnosti 2012-2015 s výhledem do roku 2020 (dále „Koncepce"). Ta byla zpracována současně s navrženým rámcem nezávislým týmem odborníků pod vedením Ministerstva životního prostředí (MŽP). Tato Koncepce - podobně jako navržený rámec - vycházela z odborných studií, strategických dokumentů NATO, EU a Bezpečnostní strategie ČR. Jejím cílem byla identifikace zdrojů environmentálních rizik a následné navržení, resp. rozšíření opatření, která povedou k omezení rizik vzniku krizových situací. Je přirozené, že Koncepce, která má jiný účel než odborné stanovení rámce, je ve svém pojetí užší. Tomu také odpovídá její definice environmentální bezpečnosti: „Environmentální bezpečnost je stav, při kterém je pravděpodobnost vzniku krizové situace vzniklé narušením životního prostředí ještě přijatelná." V koncepci je také uvedeno, že:

„Možné ohrožení bezpečnosti ekosystémů má dva časové horizonty. Jsou to dlouhodobé a krátkodobé aspekty, které představují různé formy krizové situace. Předkládaný návrh se zaměřuje pouze na druhý časový horizont, a proto se ‚Koncepce environmentální bezpečnosti 2012-2015 s výhledem do roku 2020‘ zabývá pouze případy, kdy bezprostředně hrozí nebo již nastala krizová situace."

To znamená, že témata Koncepce se shodují s těmi tématy navrženého rámce, u kterých jsme prokázali jasnou vazbu mezi výskytem nebezpečnosti a tématem.

V komponentě energetické bezpečnosti se Koncepce dotýká témat zařazených do subkomponent „Infrastruktura zabezpečení dodávek" (kapacita energetické sítě - v Koncepci uváděná jako nadměrná zátěž v důsledku působení extrémních klimatických jevů; havárie - v Koncepci popsané jako narušení přenosových soustav v důsledku působení extrémních klimatických jevů) a „Dopady a rizika využívání energie" (v Koncepci popsané jako havárie velkého rozsahu, které přirozeně mohou doprovázet transport a skladování, těžbu, zpracování a užití energetických surovin. Také se jedná o vnos chemických látek do prostředí v koncepci rovněž podrobně rozpracovaný). V komponentě surovinové bezpečnosti se koncepce dotýká všech tří subkomponent, tedy „Dopadů a rizik využívání materiálů", „Infrastruktury zabezpečení dodávek" a „Zajištění surovinových zdrojů". V případě prvních dvou jmenovaných subkomponent je zde úplný překryv s komponentou energetické bezpečnosti, jen se jedná o environmentální rizika vzniklá z nakládání se surovinami neenergetické povahy. V subkomponentě „Zajištění surovinových zdrojů" se Koncepce věnuje zejména zajištění zdrojů pitné vody a jejich ochraně. Tolik pozornosti již nevěnuje problematice eroze půd, a to ať už z pohledu ochrany infrastruktury (např. sesuvy půdy pod silnicemi či na silnice), ani z pohledu ochrany ekosystémů kulturních a přírodních (např. odnos hospodářské půdy a výrazné snížení zásobovacích služeb ekosystémů). Zabývá se však vnosem chemických látek do všech složek prostředí, tedy i půdy. Z hlediska ekologické bezpečnosti se Koncepce prolíná s návrhem zejména v subkomponentách „lidské systémy" s tématem zdraví obyvatelstva a subkomponentou „Přírodní společenstva" v tématu ovlivnění ekosystémů (znečištění prostředí chemickými látkami, živelní pohromy, invazivní druhy a výskyt patogenů). I když není v Koncepci explicitně zmíněna „potravinová bezpečnost", ovlivnění ekosystémů z hlediska zasažení prostředí invazivními druhy, biologickými a chemickými agens s touto problematikou velice úzce souvisejí, což je v navrhovaném rámci rovněž naznačeno. Předmětem zájmu Koncepce v komponentě bezpečnosti pak je - podobně jako v návrhu - zejména možnost vzniku teroristického útoku, který by se mohl projevit narušením prostředí chemickými látkami či biologickými agens.

Z výše uvedeného je patrné, že dva expertní (na sobě nezávislé) týmy došly k obdobnému vytyčení důležitých environmentálněbezpečnostních témat. Rámec stejně jako i Koncepce mají na problematiku environmentální bezpečnosti shodný náhled v tom smyslu, že se věnují zejména popisu možného ohrožení ekosystémů a ekosystémových služeb. Vymezení environmentální bezpečnosti v obojím tak není ve vzájemném rozporu.

Všechna kontextuální témata, která rámec zahrnuje, nemůže postihnout jeden strategický dokument. Přesto je kontext, tak jak je v rámci pojímán (tedy jako soubor podmínek pro zajištění environmentální bezpečnosti) popsán v Koncepci v oddíle „současný stav". I zde jsou překryvy mezi navrženým rámcem a Koncepcí patrné. Další oblasti, jako jsou například energetická nebo potravinová bezpečnost, a to včetně zajištění pitné vody, jsou předmětem samostatných koncepčních dokumentů, které byly v posledních letech přijaty. Jde o dokumenty, které odrážejí současný stav poznání a jsou otevřené novým podnětům. Nicméně jejich cílem je na základě analýzy stanovit opatření nezbytná pro zajištění bezpečnosti v konkrétní oblasti.

ZÁVĚR

Článek předkládá nástin možného přístupu k sestavení koncepčního rámce environmentální bezpečnosti. Zároveň jsme provedli srovnání aktuálně platné Koncepce environmentální bezpečnosti 2012-2015 s výhledem do roku 2020 s vytvořeným rámcem, abychom konfrontovali výsledky různých přístupů ke stejné problematice. Zjistili jsme, že aktuálně platná Koncepce není s navrženým rámcem v rozporu. Rámec je však širší, neboť jsou v něm zařazeny také kontextuální subkomponenty a témata popisující možné příčiny vzniku environmentálních rizik.

Domníváme se, že každá z komponent rámce může přinést prostřednictvím témat v ní obsažených významné podněty a informace, které mohou být v rámci konceptu environmentální bezpečnosti dále systematizovány a využívány pro tvorbu konkrétních strategií. Analýza stávajících bezpečnostních strategií totiž ukazuje, že řada témat environmentální bezpečnosti je v nich sice obsažena, vazby mezi těmito tématy však chybí.

Věříme, že tento článek především podpoří diskuzi na téma environmentální bezpečnosti v České republice mezi odborníky z různých oblastí, a že navrhovaný koncepční rámec může být využitelný pro potřeby rozhodovacích procesů tvorby a implementace strategií v oblasti environmentální bezpečnosti. Je zřejmé, že podoba rámce se v diskuzích může dále upravovat. Je rovněž jisté, že do něj s postupem času mohou přibývat témata nová a některá stávající s rozvojem společnosti již nebudou aktuální. Domníváme se však, že rámec poskytne diskuzní platformu, která přispěje k vhodnému nastavení pojetí environmentální bezpečnosti v České republice.