Full Text

ÚVOD

Problematikou revoluce ve vojenských záležitostech (Revolution in Military Affairs, RMA) se poprvé zabývali sovětští stratégové v průběhu 70. a 80. let minulého století. [1] Autoři jako generál-poručík Jevsejev, maršál Petrov aj. postupně rozpracovali teze tzv. „vojensko-technologické revoluce" (Military-Technical Revolution, MTR). Za nejpřednějšího protagonistu tohoto konceptu je ovšem označován maršál Nikolaj V. Ogarkov. [2] Dle Ogarkova rozvoj pokročilých (vojenských) technologií (např. přesně naváděná munice - Precision Guided Munition) povede k proměně tradičního způsobu vedení boje. Budoucí bojiště již nebude rozděleno na frontová území a zázemí, ale nové zbraňové a informační systémy umožní téměř simultánní vedení bojových operací v kterémkoliv místě tohoto prostoru. [3] Na toto uvažování postupně navázali američtí autoři (např. A. F. Krepinevich), přičemž rozšířili ryze technologické pojetí o další faktory (např. organizační změny). V zásadě tak došlo k redefinování „vojensko-technologické revoluce" na „revoluci ve vojenských záležitostech". Praktický přínos soudobé RMA je v tomto ohledu např. spatřován mj. v rozvoji hi-tech zbraňových systémů (např. bezpilotní letecké prostředky) zakomponovaných do nových doktrín vedení boje (např. Network Centric Warfare). Spolu s MTR a RMA se postupně etabloval pojem „informační revoluce" (Information Revolution, IR). Původ tohoto konceptu není sice a priori spojen s vojenstvím, ale na druhou stranu v důsledku proměny moderní společnosti ve smyslu posilování významu informací obecně došlo k přenosu těchto změn i do této oblasti. [4] Navzdory existujícím diskuzím ovšem v zásadě nebyl nalezen konsenzus nad výkladem těchto pojmů a jednotlivý autoři velmi často tyto revoluce zaměňují.

Článek je založen na analýze textů zahraničních autorů, které se věnují výše uvedeným konceptům. S ohledem na komplexnost diskutované problematiky je v podstatě nemožné objektivně určit skutečně původní teze (argumenty). Výběr relevantních zdrojů mohou někteří čtenáři považovat za do jisté míry subjektivní. Na druhou stranu lze ovšem jednotlivé zahraniční autory bezesporu označit za přední experty v této oblasti, což je mj. reflektováno počtem vydaných odborných publikací, článků apod. nebo samotnou citovaností ze strany jiných autorů. Cílem tohoto článku je poskytnout podrobnější náhled na podstatu dotčených pojmů, pokusit se podrobněji vymezit jednotlivé koncepty a tím vyplnit mezeru, která v této oblasti v české odborné literatuře existuje. Rešerše hlavních českých vojenských odborných časopisů, totiž Obrany a strategie a Vojenských rozhledů, ukázala, že tomuto důležitému a zajímavému tématu byla dosud v české literatuře věnována minimální pozornost. V rámci textu bude prvotně zohledněn samotný vývoj debaty o IR, MTR a RMA. Druhá část bude věnována konceptualizaci se zohledněním společných a rozdílných znaků.

VÝVOJ DEBATY O KONCEPTECH IR/MTR/RMA

V úvodu zmiňovaná teze maršála Nikolaje Ogarkova (a s ní spojené studie) zahájila debatu, která je vedená napříč relevantními teoretickými a praktickými obory až dodnes. Toto vymezené období lze podrobněji rozdělit na jednotlivá stádia či subdebaty, jejichž prostřednictvím bylo uvažování o IR, MTR a RMA posunováno formou nastolování určitého souboru diskutovaných témat vztahujících se k povaze těchto fenoménů. Typologizace, která bude představena dále v tomto textu, je samozřejmě ve své podstatě založena na akademickém (teoretickém) základě a bezpochyby necharakterizuje všechny texty, respektive v nich obsažené myšlenky, publikované v příslušném časovém období. Na druhou stranu ovšem umožňuje přehlednou orientaci v (doktrinálním) vývoji IR, MTR a RMA a poskytuje určitý rámec pro identifikaci nejen unikátních (odlišujících), ale též společných znaků těchto jevů. Současně by toto dělení mělo přispět ke snadnějšímu určení případného posunu ve významu jednotlivých pojmů a napomoci vysvětlit jeho příčiny. Colin Gray v tomto kontextu zmiňuje pět tzv. „vln" (fází) - 1) počáteční intelektuální identifikace sovětskými mysliteli od 80. let minulého století; 2) konceptuální adaptace, modifikace a integrace ze strany „západního" strategického myšlení počátkem 90. let minulého století; 3) vyvrcholení debaty o RMA v polovině 90. let minulého století; 4) přesun k širšímu pojetí „obranné transformace" a jejímu částečně empirického zkoumání na počátku 21. století; a 5) „druhé a třetí úvahy" zpochybňující nastolené paradigma RMA od r. 2005 do současnosti. [5]

Podrobnější typologii, která přímo vychází z Grayových tezí, ovšem poskytuje až Michael Raska ve své článku The „Five Waves" of RMA Theory, Processes, and Debate. Jednotlivé vlny rozpracovává prostřednictvím tří charakteristik - 1) dle konceptu, který je v příslušném období diskutován, respektive analyzován a etablován v relevantních oborech; 2) dle zaměření diskuzí, které byly/jsou vedeny v příslušném období a v rámci samotného konceptu obecně (viz bod 1); 3) dle hlavní (ústřední) debaty a z ní vyplývajících otázek, které formují, a současné jsou formulovány, v kontextu předchozích dvou charakteristik. [6]

V první vlně byl vymezen koncept MTR. Tehdejší sovětské texty poukazovaly na postupné zavádění nových (zbraňových a informačních) technologií - PGM, prostředky dálkového průzkumu (senzory), bezpilotní letadla apod. - zejména ze strany americké armády. Tento vývoj v oblasti nejaderných prostředků v oblasti vedení boje dle maršála N. Ogarkova: „... umožňuje radikální navýšení (v rozsahu několika řádů - uvažujeme-li v číselných intencích) destruktivního potenciálu konvenčních zbraní, přičemž dochází k jejich přiblížení (pokud to tak lze říci) ke zbraním hromadného ničení co do jejich efektivity." [7]

V samotném SSSR tato (teoretická) debata vyústila v rozvoj tří na sobě nezávislých bojových doktrín pro budoucí bojiště - 1) modernizace doktríny „hlubokých vojenských operací"; 2) doktrína průzkumně- útočných (RUK) a průzkumně-palebných (ROK) komplexů; 3) doktrína operačněmanévrujících uskupení (OMG). [8] Společným jmenovatelem těchto doktrín je schopnost simultánních úderů po celé hloubce protivníkovy operační struktury za využití přesně naváděné munice za úzké součinnosti pozemních, leteckých a námořních sil. [9]

Ve druhé vlně (počátkem 90. let minulého století) bylo klíčovým momentem postupné etablování výše zmíněných předpokladů v americkém strategickém myšlení. K tomuto procesu napomohla např. díla autorů Andrewa Marshalla a Andrewa Krepineviche [10], která jednak identifikovala sovětská zjištění, ale současně přesunula diskuzi o tezích MTR na „další úroveň". Dochází totiž k posunu a rozpracování konceptu MTR v RMA. Jako důkaz těchto kvalitativních změn může posloužit výrok právě A. Krepineviche, který v tomto kontextu konstatuje:

„... [RMA] je to, co nastává v okamžiku, kdy aplikace nových technologií do významného množství vojenských systémů v kombinaci s inovativními operačními koncepty a organizační adaptací působí tak, že radikálně mění charakter a způsob vedení konfliktu. Vyznačuje se taktéž dramatickým nárůstem (v rozsahu několika řádů nebo více) bojového potenciálu a efektivnosti ozbrojených sil [příslušného státu]." [11]

Zvláště v poslední větě citovaného výroku a jeho zmínkách o nových technologiích lze identifikovat shodné znaky s definicí MTR od maršála Ogarkova (viz výše). Zásadní změnu (doplnění) ovšem představuje požadavek na komplexnost diskutované revoluce. Transformace již není v tomto případě ztotožňována pouze s technologickou dimenzí, ale jsou popsána (ustanovena) další kritéria - organizační, strukturální a taktická - která musí být splněna, aby bylo možné hovořit o RMA a nikoliv o MTR (podrobnější vymezení obou fenoménů bude poskytnuto níže). Tematicky se články v tomto období zaměřovaly zejména na identifikaci možných revolucí v minulosti (za účelem poskytnutí analogie pro tehdejší/současný vývoj) a na analýzu potenciálních zdrojů vojenské inovace. V tomto stádiu byly kupříkladu vymezeny čtyři klíčové „hnací" motivy relevantních změn - 1) technologické změny; 2) rozvoj vojenských (bojových) systémů; 3) operační inovace; 4) organizační inovace - které mj. opětovně rozšiřují původní sovětský koncept MTR. [12] Společně s první vlnou lze jednotlivé debaty v obou obdobích dále charakterizovat prostřednictvím otázek typu: „Je zde MTR/RMA?"; „Co je to MTR/RMA"?; „Kdy MTR/RMA nastává?" [13]

Navazující třetí vlna přinesla vyvrcholení zkoumání RMA ve smyslu obdivu k pokročilým technologiím. [14] Samotná RMA se de facto stala předmětem volby mezi využitím nabízeného potenciálu a lpěním na původních postupech, doktrínách apod. Proces intencionálního chování v tomto smyslu vymezil např. bývalý americký ministr obrany William S. Cohen:

„Revoluce ve vojenských záležitostech se vyskytuje, když se armáda určitého státu (národa) chopí příležitosti transformovat svoji strategii, vojenskou doktrínu, výcvik, vzdělání, organizaci, vybavení, operace a taktiku pro dosažení rozhodujících (vítězných) výsledků prostřednictvím fundamentálně nových způsobů." [15]

Současně dochází k postupnému etablování dvou nových konceptů - tzv. systému systémů (system-of-systems) a síťově orientovaného bojiště (network centric warfare - NCW). První zmíněný je založený na dvou základních elementech - informacích a integraci (kooperaci). Předpokladem je sloučení partikulárních systémů a komponentů, jakými jsou např. velení, řízení, počítače, komunikace a informace (command, control, computers, communications and information - C4I), do jednoho provázaného funkčního rámce. [16] Cílem je zajištění situační orientace o celém bojišti v podstatě v reálném čase pro všechny relevantní složky ozbrojených sil. Druhý koncept je spojen se samotnou existencí a využíváním funkčních vazeb mezi jednotkami na bojišti, které jsou integrovány do výše zmíněného rámce. Jejich vzájemná provázanost umožňuje maximalizovat jejich bojové schopnosti a na druhou stranu kompenzovat jejich případně slabiny (např. prostřednictvím takřka dokonalé podpory, informovanosti apod.). [17] Z praktického hlediska je armádě, která plně aplikuje oba koncepty, umožněno působit na protivníka na jeho nejzranitelnějších místech a kompletním převzetím bojové iniciativy ho paralyzovat. Debata v tomto období byla ovlivňována dvěma klíčovými otázkami: „Co je to RMA?"; „Proč RMA?" [18]

Čtvrtá vlna je ve znamení inkorporace konceptů a myšlenek RMA do široké politiky „transformace obrany", která začala být postupně prosazována ze strany administrativy bývalého amerického prezidenta George W. Bushe. Dochází k proměně zdůvodnění kroků směřujících k zavedení myšlenek RMA do praxe. Imperativ technologických revolucí, který dominoval předchozím vlnám, je postupně nahrazen celkovou proměnou strategického a operačního prostředí. Konkrétně se jedná o nárůst komplexních, hybridních a nelineárních (nekonvenčních) hrozeb, které zahrnují terorismus, nepravidelné (povstalecké) vedení boje, asymetrické konflikty. [19] Andrew Krepinevich v tomto kontextu považuje „transformaci obrany" za mírně odlišný jev od RMA, když konstatuje, že: „... [transformace obrany] je proces, který podstupují vojenské síly, když věří, že probíhá vojenská revoluce, nebo by mohla probíhat potenciálně." [20] Samotné uvažování dále pokračovalo v rozvoji tezí „sítově orientovaného válečnictví", které zahrnuje jak operační, tak strategickou úroveň. [21] Předpokládaný nárůst efektivnosti vojenských sil se ovšem stal pomyslnou univerzální odpovědí směřující k eliminaci výše uvedených hrozeb. Transformace ambiciózně obhajovala širokou restrukturalizaci vojenských sil a etablování značně diverzifikované agendy. [22]

V páté vlně proto sílí kritika, která poukazovala na přílišné soustředění a spoléhání se na technologické řešení komplexních strategických výzev. Takovéto chování by mohlo být kompenzováno adaptabilitou protivníka, čemuž mj. nasvědčovaly i zkušenosti z Afghánistánu a Iráku, kde se úvodní rychlá a přesvědčivá konvenční vítězství postupně proměnila v dlouhotrvající a vleklé protipovstalecké boje proti protivníkům dokonale využívajícím výhod terénu (města, hory), taktických překvapení (např. v podobě improvizovaných výbušných zařízení - improvised explosived devices/IEDs) nebo vysokého morálního odhodlání. [23] Problémy vyvstaly i s růstem akvizičních nákladů, které byly mj. spojeny v podstatě s automatickou inkorporací systémů, které byť jen vzdáleně souvisely s konceptem RMA. V těchto případech praktická implementace předběhla teoretickou (akademickou) validaci potřebnosti a efektivnosti dotčených (zbraňových) komponentů, čímž znemožnila zformování jednotného strategického rámce. [24] Debata jak ve čtvrté, tak v páté vlně byla a je vedena zejména prostřednictvím diskuzí, zda je RMA uskutečnitelná, dosažitelná (dostupná i z hlediska nákladů) a žádoucí (potřebná). [25] V současnosti (pravděpodobně šestá vlna) jsme svědky spíše zpomalení výše diskutovaných trendů. Stále častěji je připouštěno, že již inkorporované změny, respektive jejich potenciál, prozatím nepředstavuje takové revoluční „skoky", jak se v minulosti předpokládalo. Tematicky je tímto testována podstata RMA vůči (probíhající) modernizaci či evoluci ve snaze identifikovat příčiny tohoto vývoje. [26]

KONCEPTUALIZACE IR/MTR/RMA

Všechny tři koncepty se a priori vyznačují dvěma společnými znaky (kritérii) - 1) revolučností; 2) orientací na vojenský sektor. První charakteristika je odvozena od povahy změn, které prostřednictvím diskutovaných jevů nastávají. Nelze zde rozhodně hovořit o postupném (pozvolném) přechodu a etablování nových prvků do existujícího rámce a jeho evoluční proměně. Změna původního systému a jeho složek musí nastat de facto skokově se zachováním jen minimální podobnosti (např. ve znacích, dle kterých se daný systém identifikuje). Z obecného hlediska je tedy klíčová míra rozdílnosti mezi rámci před a po uskutečnění IR, MTR nebo RMA. Přesné vymezení takového veličiny je bezpochyby značně problematické a pravděpodobně i subjektivní. Určitým východiskem ovšem může být užití pomyslných vodítek. Ty sice nedisponují přesnou (v kardinálním - číselném - smyslu) vypovídací hodnotou, ale mohou posloužit jako indikátory naznačující potvrzení či vyvrácení presumovaného charakteru zkoumaného vývoje. Validnost zjištění je přímo odvislá od množství zkonstruovaných indikátorů, tj. čím více jich užijeme, tím více se vypovídací schopnost našeho zjištění přiblíží jistotě o přítomnosti/nepřítomnosti revoluční charakteristiky. Primární konstrukce užitých indikátorů v podstatě závisí na každém výzkumníkovi. Pro přiblížení jejich povahy zde ovšem můžeme uvést několik příkladů. Z pohledu časové dimenze lze užít např.: „Zda proběhly změny v krátkém časovém úseku?"; „Zda se vyskytly simultánně, nebo na sebe navazují?" Zaměříme-li se na charakter rámce a jeho prvků obecně, lze za indikátory považovat otázky, respektive získané odpovědi typu: „Navazují nové prvky na ty původní?"; „Vyskytly se v souladu se změnami nebo po nich nové - dříve neexistující/nepozorované - prvky?" Vztáhneme-li tento znak (revolučnost) k vojenské dimenzi (diskutováno níže), lze dle Jeffreyho R. Coopera prvotně vymezit jeho povahu jako: „... nenavazující a bezprecedentní nárůst vojenských schopností a efektivnosti." [27] Problematické je snad jen užití slova „nárůst", které nijak nesouvisí s kritérii revolučnosti a vylučuje tak situace bezprecedentního poklesu následující obdobnou logiku jako v Cooperem definované situaci. Upravená charakteristika by tedy měla znít: „... nenavazující a bezprecedentní proces změn vojenských kapacit a ústící v proměnu efektivity vedení bojové činnosti."

Druhým společným znakem je prostředí, ve kterém se tyto revoluce odehrávají. Všechny změny jsou primárně vztaženy k vojenské dimenzi národního (státního) strategického uvažování a chování, jejichž povaha je v jejich smyslu ovlivňována. Vojenská dimenze v sobě zahrnuje nejen fyzické komponenty bojových systémů, ale též celkový doktrinální rámec, strukturální uspořádání nebo odpovídající prvky strategické kultury. Revoluční změny tedy ze své podstaty teoreticky mohou být směřovány jak vůči celému prostředí, tak pouze proti jeho některým částem. V takovém případě sice z důvodu existence vzájemných vazeb uvnitř systému budou ovlivněny i další jeho součásti, ale pouze v intencích přizpůsobení celkové struktury na nové „reálie". Samozřejmě tak záleží na kvalitě a kvantitě (rozsahu) diskutovaných změn. Obdobně je nezbytné poukázat na stejnou logiku šíření vůči ostatním dimenzím nebo strategickému uvažování jako celku. Samotná revoluce z tohoto důvodu nemusí být a priori zahájena ve vojenské dimenzi (např. uvážíme- li právě rozvoj komunikačních a informačních technologií). Obdobně lze připustit i opačnou variantu, tj. přenos revolučních změn z vojenské oblasti do zbytku společnosti. Přesto záleží na jejích reálných projevech a etablování ve vojenském rámci, který je i v tomto ohledu stále považován (jak bylo uvedeno výše) za hlavního nositele jednotlivých revolucí. Vliv ostatních dimenzí zde totiž vystupuje v roli pomyslného potenciálu k realizaci radikálních změn [28], kterému až struktury vojenské dimenze, respektive strategického myšlení obecně, dodávají konkrétní rozměr ve smyslu vymezených cílů, projektů apod.

Z historického hlediska představuje koncept MTR předchůdce IR a RMA. Tedy přesněji byl reálně identifikován mj. na základě dvou výše uvedených znaků dříve než oba jeho „následovníci". Současně je ale nezbytné podotknout, že pro vymezení všech tří jevů je tato charakteristika v podstatě irelevantní (jak bude podrobněji diskutováno dále). Na základě časové souslednosti totiž nemůžeme a priori stanovit podrobnější vazbu mezi identifikovanými prvky, nejsme-li schopni vymezit, respektive existuje-li vůbec, např. příčinnou souvislost mezi proměnnými, tj. definovat ovlivňující vztah. Současně, všechny tři jevy se vyznačují svojí ahistoričností, což je patrné mj. i z výše uvedených definicí (viz kapitola 2), nebo např. uvedeme-li pro ilustraci definici od Emily O. Goldman: „[RMA] odkazuje na radikální změny v organizační struktuře, alokaci zdrojů, doktríně a strategii. Implikuje v sobě proces adaptace institucí a praktického vedení války na měnící se příležitosti v technologické, společenské nebo politické dimenzi." [29] Časové hledisko tedy nemůže primárně být zahrnuto do charakteristických znaků IR, MTR, ani RMA. Teoretický kvalifikační potenciál je ovšem vymezen již prostřednictvím názvů těchto konceptů. Jak již bylo diskutováno výše, všechny tři jevy sdílejí svoji orientaci na vojenské prostředí a svoji revolučnost. Na druhou stranu se odlišují v revolučních procesech, které na vojenské prostředí působí, respektive vyvolávají revoluci (ve výše uvedených intencích).

Pro IR je touto charakteristikou informační dimenze válečnictví, pro MTR nové technologie obecně a pro RMA proměna celkového přístupu k vedení, popř. využití, bojových operací. V kontextu IR v sobě informační dimenze zahrnuje veškeré informační zdroje (obránce i protivníka), které mají relevantní podíl na výsledku dotčeného konfliktu, respektive na kapacitách konflikt vést (zvítězit v něm). Na strategické úrovni je cílem „perfektního" informačního válečnictví ovlivnit volby adresáta (vůči němuž jsou operace vedeny) a tedy jeho chování. Klíčovým prvkem je taktéž zajištění nevědomosti adresáta o takovéto činnosti. Úspěšné informační válečnictví na operační úrovni poskytuje podporu strategickým cílům prostřednictvím narušení/popření protivníkovy schopnosti činit, popř. implementovat jeho rozhodnutí časově příznivých nebo efektivních intencí. [30] Podstatným prvkem pro zajištění uvedených výsledků je dosažení informační převahy (information superiority), tj. stupně dominance v informačním prostředí, která umožňuje provádění vlastních operací bez efektivní opozice a na druhou stranu upírá obdobné možnosti protivníkovi. [31] V současnosti je takovýto potenciál reprezentován kyberprostorem (internet, počítačové sítě), zbraněmi narušujícími systémy velení a řízení (rušičky signálu, EMP puls) nebo pokročilými prostředky průzkumu a komunikace (vesmírné platformy). Samotná revoluce (a její definice) ovšem není nezbytně s těmito technologiemi a priori spjata.

Na druhou stranu MTR v sobě přímo implikuje etablování přelomových technologií, které zprostředkovávají a odkrývají dříve netušené možnosti. S tímto v podstatě koresponduje výše uvedená definice maršála Ogarkova (viz poznámka č. 3). Důraz je kladen na samotnou změnu destruktivního potenciálu a využitelnosti (efektivnosti) nových zbraňových systému. MTR samozřejmě není spjata jen s moderními zbraněmi typu PGMs, projekty robotických exoskeletů nebo stále ještě spíše utopistickými energetickými zbraněmi. Z historických příkladů můžeme uvést rozšíření ručních palných zbraní nebo bojových letadel. Pro zachování revolučnosti se ovšem musí skutečně jednat o dříve neexistující zbraňové systémy nebo případně radikální úpravy těch stávajících při naplnění podmínky skokových (bezprecedentních) proměn jejich využitelnosti. Současně, jak již bylo diskutováno výše, relevantní technologie nemusí být a priori vyvinuty pro vojenský sektor, ale postačí jejich přenos do tohoto sektoru. MTR (a vlastně i IR a RMA) v tomto kontextu nastává až v okamžiku „přelití" relevantních technologií. Stádium, které tomuto momentu předchází, můžeme nazývat jako latentní revoluce, která je definována veškerými znaky IR, MTR nebo RMA, kromě uvědomění ze strany relevantních aktérů (akademici, rozhodovací struktury apod.) a jejich intencionálního využívání.

RMA se oproti IR a MTR vyznačuje svojí komplexností. Definice W. S. Cohena (viz poznámka č. 11) zahrnuje změny v oblasti strategie, vojenské doktríny, vzdělání apod. Elinor C. Sloan poukazuje na to: „... jak jsou vojenské síly organizovány, trénovány a vybaveny pro válku, a tím dochází k přeměně způsobů, jakým jsou války vedeny." [32] Tyto a všechny ostatní charakteristiky poukazují na proměnu celkové struktury způsobu vedení války (bojů, ozbrojených konfliktů), kterou musíme vykládat v co nejširším smyslu a ve spojení s obecným strategickým uvažováním dotčeného aktéra (státu). Identifikované změny musí nezbytně ovlivnit celé spektrum výše naznačených prvků, které souborně tvoří dotčenou dimenzi. V opačném případě totiž dochází jen k minimální/částečné restrukturalizaci celého systému, přičemž zde vycházíme z logiky perzistence „starých" struktur, které disponují schopností integrovat pouze částečné změny do již existujícího rámce, a to bez nutnosti jeho celkové transformace. Ze své podstaty je tedy její (RMA) výskyt značně sporadický. Limitem je právě požadavek na komplexnost, rozsáhlost a význam relevantních změn. Nalezení shody nad přesným určením určitých událostí jako RMA je ve výše uvedeném kontextu problematického určení míry změn z těchto důvodů spíše otázkou existence akademického konsenzu než nezpochybnitelných závěrů relevantního výzkumu. Současně je nezbytné podotknout, že definování RMA nelze založit na vztahu k novým technologiím. Podstata této revoluce je totiž spojena, jak již bylo řečeno výše, s celkovou proměnou stávajícího systému, která nemusí být a priori závislá na technologické dimenzi. V opačném případě totiž hypoteticky dochází k vyloučení/opomíjení souboru událostí, které by splňovaly kritérium komplexnosti - např. revoluční doktrína využití určitého typu již existujících jednotek, která s sebou přinese odlišné metody výcviku apod. - anebo naopak je význam technologické úrovně de facto přeceňován. Samotnou podstatu RMA je tedy spíše nezbytné spatřovat v radikálních změnách v povaze nebo způsobu vedení války vycházející z vnějších projevů (aktivit), které využívají (a současně jsou samy využívány) sílu nebo hrozbu užití síly k dosažení stanovených politických cílů. [33]

Současně uvážíme-li výše diskutovaný rozsah změn je u RMA maximalizována pravděpodobnost jejich přelití (též viz výše) z, anebo do vojensko-strategické dimenze. Výsledkem je celková proměna charakteru společnosti obecně, tj. transformace její struktury, zájmů apod. Zajímavý pohled na tuto tematiku nabízejí manželé Alvin a Heidi Tofflerovi, jejichž díla lze navzdory delšímu časovému odstupu považovat stále za značně aktuální. Tofflerovi definují společnosti tzv. tří, respektive čtyř vln a s nimi související války, které vedou, tj. povahu vojensko- strategické dimenze. Hlavním kritériem, které utváří povahu těchto společností, je, mírně zjednodušeně řečeno, jakým způsobem tvoří bohatství a jak se ekonomicky profilují. Dle Tofflerových RMA nastává při komplexní proměně tohoto kritéria a tedy při změně celé společnosti. Příkladem je společnost první vlny, kde nejdůležitější úloha příslušela lidským svalům (ať již např. v zemědělství nebo v boji - chladné zbraně). S příchodem průmyslové revoluce se ovšem etabluje druhá vlna, která je orientována na masovost a hromadnost (továrny, početné armády). [34]

ZÁVĚR

Navzdory výše uvedenému trendu ve směřování debat o IR, MTR a RMA k spíše transformačnímu a modernizačnímu procesu je stále dostatečně znatelný význam všech tří diskutovaných konceptů na uvažování o potenciálních, respektive probíhajících změnách ve vojenské oblasti. Jejich záměna je v tomto smyslu kontraproduktivní, a to zejména ve vztahu k vyvozování validních závěrů ze zkoumání dotčených jevů apod. Konceptualizujeme-li IR, MTR a RMA, zjišťujeme, že sdílejí dva společné znaky (revolučnost a primární orientaci na vojenskou dimenzi), které reprezentují prvotní kritéria pro identifikaci potenciálních změn. Pro následné určení konkrétní revoluce je pak klíčové splnění podmínky: 1) informační dimenze válečnictví při úvahách o IR; 2) nových technologií obecně při úvahách o MTR; a 3) proměny celkového přístupu k vedení, popř. využití bojových operací při úvahách o RMA. Na základě těchto kritérii můžeme vzájemný vztah dotčených revolucí přirovnat k pomyslným kruhům, jejichž obsah (velikost) je definována na základě komplexnosti témat, které zahrnují. MTR je v tomto kontextu nejmenší (nejkonkrétnější). Naopak RMA je největší. Jednotlivé kruhy (revoluce) mohou de facto existovat nezávisle na sobě. Na druhou stranu jejich průnik (prolnutí) vyjadřuje možnou návaznost jednotlivých revolucí, tj. případy, kdy např. MTR prostřednictvím revolučních technologií v informační revoluci nastartuje komplexnější změny - tedy IR nebo RMA.