Full Text

ÚVOD

Jedním z důvodů, proč v rámci boje proti terorismu a vytváření protiteroristických strategií nebývá důsledně aplikována strategie odstrašování, je často uváděné přesvědčení, že teroristy nelze odstrašit. Důvodem je buď tvrzení, že jejich jednání není podřízeno racionální kalkulaci zisků a ztrát, a nelze jej proto tímto způsobem ovlivnit, nebo skutečnost, že teroristické skupiny nevykazují základní znaky státu, jako je území, obyvatelstvo a snadno identifikovatelné hmotné cíle, které se mohou stát předmětem odstrašovacích hrozeb. Významným problémem je nicméně také nedostatečná schopnost oprostit se od stereotypů o odstrašování přetrvávajících z doby studené války a adaptovat strategii odstrašování i na nestátní aktéry.

Jak se snaží ukázat tento příspěvek, tvrzení o neodstrašitelnosti teroristických skupin není reálně podloženo a využití strategie odstrašování vůči těmto aktérům může v konkrétních případech přinést jisté pozitivní výsledky. Studie vychází z teze, podle níž odstrašení teroristických organizací je možné, oproti odstrašování států má však určitá specifika. Cílem je přitom zodpovězení následujících otázek:

Jaké odstrašovací hrozby je možné či vhodné vůči teroristickým skupinám směřovat? Jaké jsou limitující faktory jejich uplatnění?
Je možné strategii odstrašování úspěšně uplatnit ve stejné míře vůči všem typům teroristických skupin? Pokud nikoli, u jakých typů teroristických skupin je pravděpodobnost fungování odstrašování vyšší, a u kterých naopak nižší?
Cílem textu je především představit základní koncepty, příležitosti a výzvy v oblasti odstrašování terorismu a vnést do českého odborného prostředí vstupní impuls pro další debatu a výzkum.

ODSTRAŠOVÁNÍ

Strategie odstrašování a její teoretická východiska

Odstrašování představuje úmyslnou snahu o manipulaci (ovládnutí) chování ostatních prostřednictvím podmíněných hrozeb. [1] Je postaveno na předpokladu racionálního rozhodování aktérů založeného na kalkulaci předpokládaných zisků a ztrát plynoucích ze zamýšleného jednání. Cílem je přimět odstrašovaného aktéra nepodniknout určitou nežádoucí (ofenzivní) akci, neboť na základě poměření předpokládaných zisků a ztrát dospěje k závěru, že její celkový výsledek by pro něj byl negativní. Ovlivnění kalkulace zisků a ztrát odstrašující aktér dosahuje pomocí sdělování hrozeb. Odstrašovaného aktéra se snaží přesvědčit, že jakýkoli jeho agresivní akt bude buď neúspěšný kvůli jeho avizovanému odporu (odstrašování upřením), nebo nevýhodný, protože na něj reagující odvetná opatření způsobí ztráty, které převáží jakékoli případné zisky z původního agresivního jednání (odstrašování odvetou).

Teorie odstrašování vymezuje tři základní podmínky pro úspěšné uplatnění odstrašování [2]:

schopnost odstrašujícího aktéra naplnit odstrašovací hrozby,
kredibilitu (věrohodnost) odstrašovacích hrozeb,
komunikaci (srozumitelné sdělení) těchto hrozeb protivníkovi.
Tyto tři podmínky doplňuje předpoklad racionálního rozhodování aktérů v souladu s teorií racionální volby. Zásadním úskalím spoléhání na předpoklad racionality protivníka však je riziko, že rozdílní aktéři mohou mít různé chápání a kritéria toho, co představuje racionální chování v závislosti na hodnotovém rámci, ve kterém se pohybují. Racionalita neimplikuje, že přiřazení priorit k jednotlivým cílům a hodnotám bude shodné s předpokladem druhé strany a racionální rozhodování může vést i k jednání, které bude druhá strana považovat za nerozumné či šokující. K. B. Payne proto vedle pojmu racionální vymezuje také pojem rozumný (reasonable), jež implikuje porozumění rozhodování daného aktéra v kontextu sdílených hodnot a standardů. [3] Očekávání, že racionalita nutně povede k rozumnému jednání, může mít z hlediska uplatnění odstrašování fatální následky.

Role strategie odstrašování v bezpečnostním kontextu 21. století

Konec studené války, během níž doznalo zásadního teoretického rozpracování a vlivu, představoval pro odstrašování, jež je samozřejmě uplatňováno i nadále, řadu zásadních výzev. Důvodem byla především proměna bezpečnostního prostředí, jejímž následkem došlo k expanzi odstrašovacích vztahů na různých úrovních mezinárodního systému. Rámec pro uplatnění odstrašování se tak stal mnohem nepřehlednější a složitější [4]. Zejména po 11. září 2001 pak převládlo přesvědčení, že nepřátele, jimž USA a jejich spojenci čelí, nelze odstrašit, a je tedy nutno se s nimi vypořádat jinak (eliminovat je dříve, než by mohla být naplněna hrozba, kterou představují). Odstrašování zejména nestátních aktérů a tzv. „rogue states" tak bylo zastíněno upřednostňováním jiných strategií, například preempce. [5] I u preventivních či preemptivních zákroků vůči teroristickým skupinám se ovšem předpokládá jistý, byť spíše krátkodobější a taktický efekt. [6]

Zároveň je stále patrná tendence k univerzálnímu způsobu uplatňování strategie odstrašování, který se etabloval ve specifickém kontextu rovnováhy teroru během studené války, a to bez ohledu na zásadní proměnu kontextu i povahy oponentů v současném bezpečnostním rámci. Před riziky tohoto přístupu varuje K. B. Payne, který navrhuje koncepci tzv. odstrašování šitého na míru (tailored deterrence). [7] Jeho podstatou je přizpůsobení strategie odstrašování konkrétní situaci a jedinečným charakteristikám odstrašovaného oponenta, kdy je nezbytné porozumět jeho motivaci, cílům a hodnotám či míře odhodlání a tolerance k riziku. [8] Tento imperativ je třeba mít zvlášť na paměti při odstrašování teroristických skupin.

ODSTRAŠOVÁNÍ TERORISTICKÝCH SKUPIN

Při hledání odpovědi na otázku, jakými způsoby lze vůči teroristickým skupinám uplatnit odstrašování, je třeba se zaměřit na dva aspekty. Prvním z nich je vymezení vlastních cílů odstrašování, tedy identifikace toho, jaké jednání chceme odstrašit. Druhým pak je vymezení prostředků, jakými lze těchto cílů nejúčinněji dosáhnout.

Jaké jednání má být odstrašeno

Cílem odstrašování terorismu může být jednak odstrašení provedení teroristického útoku jako takového, případně - pokud to není možné - alespoň odstrašení provedení tohoto útoku vůči vysoce exponovanému cíli či za použití zvláště ničivých prostředků. Je nutné mít na paměti, že odstrašování může působit v každé z fází plánování teroristické akce. Tyto fáze ilustruje následující schéma:

, an image opens in a new window

Obr.1: Hlavní faktory plánování teroristických akcí. Převzato z ŘEHÁK, D.; FOLTIN, P.; STOJAR, R. Vybrané aspekty soudobého terorismu. Ministerstvo obrany ČR, Agentura vojenských informací a služeb, Praha 2008, s. 32.

Odstrašení provedení teroristického útoku jako takového lze označit za primární cíl odstrašování terorismu. Dosažení toho, že je od spáchání útoku upuštěno, představuje úspěšné uplatnění odstrašování v první fázi jeho plánování. Teroristické skupiny jsou však většinou silně motivované a provádění útoků je většinou hlavní náplní jejich činnosti. [9] Dosáhnout dlouhodobého odstrašení teroristických útoků je tedy poměrně obtížné. To však nelze zaměňovat s tím, že teroristy nelze odstrašit. Je třeba rozlišovat mezi okamžitým a obecným odstrašením, [10] kdy přestože u většiny skupin není možné jakýkoli útok odvrátit zcela a dlouhodobě (což odpovídá úspěchu obecného odstrašení), je možné provedení konkrétního útoku alespoň oddálit prostřednictvím odstrašování okamžitého. I to může znamenat významný přínos, neboť odstrašující aktér získá čas k další zpravodajské činnosti, odhalení chystaného útoku a přijetí příslušných protiopatření. [11]

Protože šance na dlouhodobé odstrašení jakéhokoli teroristického útoku může být ve většině případů limitována, je vhodné vymezit také druhý, svou podstatou spíše sekundární cíl odstrašování terorismu, který spočívá v odstrašení zasažení určitého cíle či určitého způsobu spáchání teroristického útoku tak, aby byl spáchán méně ambiciózně a ničivě, než bylo původně zamýšleno. [12] Tento cíl je možné úspěšně uplatnit i v případě, kdy odstrašování z hlediska naplnění primárního cíle selže. Z hlediska fází plánování teroristické útoku jde o působení ve fázi volby cíle útoku, způsobu jeho provedení a k tomu použitých prostředků.

Odstrašováním lze teroristy přimět ke změně volby cíle teroristického útoku na takový, který je pro odstrašujícího aktéra méně citlivý a jehož zasažení pro něj nebude mít takový dopad. Může k tomu dojít jak u teroristů útočících na pečlivě vybrané cíle (konkrétní osoby), tak u skupin, jejichž cíle, resp. konkrétní oběti útoku, jsou voleny náhodně (např. v případě útoku na budovu, veřejné prostranství či prostředky veřejné dopravy) [13]. Souvisejícím aspektem je rovněž odstrašení mnohočetného útoku provedeného souběžně či v brzkém sledu po sobě na více různých cílů. [14] Ovlivnění volby způsobu a prostředků provedení teroristického útoku přichází v momentě, kdy je již rozhodnuto jak o provedení útoku, tak o volbě jeho cíle. Teroristická skupina rozhoduje o praktické realizaci útoku a snaží se zajistit, aby byl s určitým stupněm pravděpodobnosti způsoben požadovaný následek. S omezenými prostředky, které má k dispozici, je přitom nutno nakládat efektivně, aby byly využity co nejlépe. Odstrašování lze uplatnit jak z hlediska odstrašení použití určitého prostředku provedení útoku (např. zbraní hromadného ničení), [15] tak z hlediska konkrétních parametrů již zvoleného prostředku (např. použití méně ničivé výbušniny).

Dojde-li ke spáchání teroristického útoku, objevuje se tendence to a priori chápat jako úplné selhání odstrašování, a to i v případě, kdy právě následkem odstrašování nebyl namísto skutečně spáchaného útoku realizován útok mnohem ničivější nebo zaměřený vůči citlivějšímu cíli (či více cílům). Rozlišení primárního a sekundárního cíle odstrašování terorismu je proto důležité pro zdůraznění často opomíjené skutečnosti, že strategii odstrašování má smysl uplatňovat i vůči vysoce motivovaným skupinám, které pravděpodobně nebudou ochotny od spáchání teroristického útoku jako takového upustit ani tváří v tvář relevantním odstrašovacím hrozbám. V těchto případech je možné teroristickou skupinu odstrašováním přimět alespoň změnit plán akce - ať už zvolením méně exponovaného (a z hlediska odstrašujícího aktéra tedy méně cenného) cíle nebo volbou méně ničivých prostředků či způsobu provedení útoku.

Odstrašování odvetou

Pro uplatnění odstrašování odvetou vůči určité teroristické skupině je klíčové, zda je možné provést takovou odvetu, jejíž ztráty pro skupinu převáží zisky z provedení útoku, o jehož odstrašení se usiluje. Je tedy nutné identifikovat takové cíle, které jsou pro teroristickou skupinu cenné a jejichž ztrátu či napadení by vnímala jako citelnou újmu. To může být u některých teroristických skupin problém, nicméně nalezení takových cílů není nemožné. [16]

Hrozba odvety může být kromě vojenských cílů protivníka (counterforce targets) zaměřena i vůči cílům, které s vojenskými operacemi přímo nesouvisí (countervalue targets). V kontextu odstrašování terorismu lze jako vojenské cíle vymezit kapacity, které teroristická skupina využívá pro provádění svých operací (např. vůdce, základna, finanční prostředky či zbraně). Teroristické skupiny si těchto kapacit cení, neboť je potřebují k realizaci své činnosti a tyto zdroje jsou omezené. [17] Odstrašování hrozbou odvety vůči těmto cílům tak lze uplatnit prakticky u všech typů teroristických skupin (i když míra tolerance vůči rizikům a možným ztrátám je u jednotlivých skupin různá). Problémem však často může být identifikace těchto cílů a schopnost odstrašujícího aktéra vůči nim odvetný úder v praxi provést.

Odstrašování hrozbou odvety vůči tzv. countervalue targets je možné uplatnit především u těch skupin, které usilují o omezené a pozitivně vymezené (typicky etnicko-separatistické) cíle, jež jsou spjaty s určitým územím, obyvatelstvem nebo jinými hodnotami, které mohou být odstrašováním ohroženy. Může tak být uplatněna hrozba zapojení dalších států do konfliktu, neprovedení slibovaného ústupku vůči cílům teroristické skupiny nebo hrozba vyvolání příliš silné reakce ze strany státu. Teroristé mohou být odstrašeni i hrozbami směřovanými přímo vůči jejich osobě, [18] neboť u většiny z nich - zejména u vedoucích představitelů - není potlačen pud sebezáchovy (dokládá to jejich často velká snaha a invence ve snaze o zajištění svého přežití); v tomto případě se jedná o cíl naplňující zároveň znaky counterforce i countervalue target.

Vnímavost teroristických skupin vůči odstrašování hrozbou odvetných opatření dokládá řada případových studií. V roce 2005 byl například Hamás odstrašen od porušení příměří s Izraelem, které bylo podmínkou stažení Izraele (včetně izraelských ozbrojených sil) z Gazy. Hamás se rovněž dlouhodobě vyhýbá útočení na jiné než izraelské cíle, přestože několikrát hrozil, že zaútočí i na cíle americké; lze předpokládat, že k tomu zatím nedošlo právě kvůli obavě z odvety USA a přesvědčení, že náklady jejich přímého zapojení do konfliktu by byly příliš vysoké. [19] Citlivost vůči odstrašování hrozbou odvety projevuje např. také jemenská odnož al-Káidy (AQAP), která ze strategických důvodů průběžně udržuje pouze minimální operační tempo, aby svou činností nepřivodila dlouhodobé nepříznivé následky pro místní obyvatelstvo, o jehož širší podporu usiluje. [20] Dalším příkladem může být propuštění pracovníků sovětské ambasády unesených v roce 1985 v Libanonu členy Hizballáhu [21] nebo pokles aktivity PLO po izraelské invazi do Libanonu v roce 1982, kdy se následkem obavy z izraelské odvety počet prováděných útoků dlouhodobě snížil pod úroveň toho, čeho byla skupina v dané době operačně schopná. [22] Projevem vnímavosti vůči odstrašování trestem jsou také případy, kdy se teroristé nepřihlásí k provedenému teroristickému útoku a snaží se zakrýt, že jsou jeho strůjci (počet těchto případů značně vzrostl po 11. září 2001). [23]

Limity úspěšného uplatnění odstrašování odvetou vůči teroristickým skupinám představují zejména následující překážky: [24]

Problém kredibility hrozeb následkem působení tzv. sebeodstrašení. Přestože stát je schopen silné a zdrcující odvety, nemusí být ochoten ji provést s ohledem na pravděpodobné vysoké kolaterální oběti z řad civilistů, zasažení civilní infrastruktury a z toho plynoucí negativní reakce světové veřejnosti a médií. [25]
Odvetné útoky, jimiž je vyhrožováno, nemusí u odstrašovaného aktéra vyvolat dostatečně silnou obavu, a zvrátit tak výsledek jeho kalkulace zisků a ztrát. Pokud odvetná akce nemá navzdory výrazné přesile druhé strany za následek úplnou porážku teroristické skupiny, může být z její strany interpretována jako vítězství (jako např. střet Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) a izraelské armády v Jordánsku v roce 1968).
Odvetné útoky mohou být z pohledu teroristické skupiny žádoucí, neboť znamenají, že odstrašující strana se jimi postupně vyčerpá či zdiskredituje. Jejich vyvolání (v podobě provokací zacílených k vyvolání přehnané reakce státu) tak někdy může být přímo cílem teroristů. [26]
Odvetné útoky mohou vyvolat radikalizaci členské základy teroristické skupiny či jejích potenciálních přívrženců, zejména pokud při nich trpí civilní obyvatelstvo oblasti, kde teroristé operují a kam je odvetný úder směřován. Zvýšením podpory ze strany místních obyvatel je tak teroristická skupina z dlouhodobého hlediska naopak posílena. Některé skupiny podobný výsledek přímo očekávají, a útoky tak provádějí se záměrem vyprovokovat nepřiměřenou reakci protivníka, která povede k radikalizaci umírněných. [27] Tomuto problému čelí například Izrael při odvetných akcích vůči teroristickým skupinám na palestinských územích, v rámci nichž je mnohdy obtížné minimalizovat míru kolaterálních škod a civilních obětí - následkem těchto ztrát nedochází ke snížení podpory teroristické skupiny ze strany civilních obyvatel, naopak se vytvářejí vhodné podmínky pro jejich radikalizaci a rekrutování nových členů. [28] Podobný fenomén se projevuje také v Rusku ve vztahu k sebevražedným atentátnicím (tzv. černým vdovám), které se radikalizují a zapojují do činnosti teroristických skupin vlivem ztráty blízkých členů rodiny v důsledku odvetných operací ruských ozbrojených sil v Čečensku. [29]
Významným hlediskem při identifikaci cílů, vůči nimž je vhodné směřovat odstrašovací hrozby, je také organizační struktura dané teroristické skupiny. Rozhodující je zejména to, zda jde o teroristickou skupinu organizovanou vertikálně (s jasně vymezenou hierarchickou strukturou) či horizontálně (decentralizované sítě, které jsou na různých úrovních své struktury propojeny tzv. uzly, avšak jejichž jednotlivé buňky a složky operují relativně nezávisle). [30]

V případě vertikálně organizovaných teroristických skupin je účinné směřovat odstrašovací hrozby vůči nejvyšším složkám jejich hierarchické struktury. S ohledem na významnou pozici vůdce a nebezpečí, že skrze jeho dopadení bude hrozbě útoku následně vystavena i celá organizace, může naplnění těchto hrozeb danou skupinu citelně zasáhnout (jako např. zatčení vůdce Světlé stezky Abimaela Guzmana či vůdce Kurdské strany práce Abdulláha Ocalana). Účinnost odstrašování odvetou mohou v těchto případech limitovat především následující hlediska [31]:

Lze předpokládat, že většina teroristických skupin by na naplnění odstrašovací hrozby byla schopna zareagovat nalezením nového vůdce či přeskupením se do jiné organizační struktury. [32]
Zabití či dopadení vůdce teroristické skupiny může být kontraproduktivní a vést k radikalizaci její členské základny, kdy se z bývalého vůdce stane hrdina a mučedník a jeho následovníci se ho snaží pomstít. [33] Rovněž potenciální nástupci soupeřící o obsazení jeho místa mohou o zisk podpory uvnitř skupiny usilovat zintenzivněním a radikalizací její činnosti (projevuje se to např. u palestinských teroristických skupin).
Likvidací vůdce může dojít k reorganizaci dosavadní struktury skupiny a její fragmentaci do horizontální podoby (příkladem je reakce Hamásu na masové zatčení jeho vůdců na přelomu 80. a 90. let). To sice dočasně může snížit aktivitu dané skupiny, avšak dlouhodobě ji naplnění odstrašovací hrozby nezasáhne.
Proveditelnost této hrozby může být velmi obtížná, mj. s ohledem na šíři oblasti, kde se teroristé pohybují, a s tím související zpravodajskou náročnost zjištění přesného místa úkrytu a pohybu hledané osoby (příkladem může být Usáma bin Ládin, který se skrýval řadu let navzdory svému problematickému zdravotnímu stavu a velkému úsilí o jeho dopadení). Výjimkou jsou představitelé palestinských teroristických skupin, neboť se pohybují na poměrně malém, geograficky jasně ohraničeném území. To vysvětluje (ve spojení s vysokou kvalitou izraelských zpravodajských služeb) poměrně značnou úspěšnost izraelských útoků v rámci tzv. mimosoudní likvidace. [34]
Pro odstrašování horizontálně organizovaných teroristických skupin je především nutné detailně porozumět jejich struktuře a identifikovat ty její elementy (např. finanční zdroje, propagátoři, velitel operací či ideový vůdce), které jsou pro fungování skupiny jako celku nejcennější a jejichž vyřazením ji lze nejvíce poškodit. [35] Podle toho pak lze formulovat adekvátní odstrašovací hrozby uzpůsobené charakteristikám a specifikům těchto jednotlivých částí, např. zneškodnění místních vůdců, kteří jsou cenní svými znalostmi, likvidace vybraných základen či konkrétní buňky, která je nejaktivnější a poskytuje podporu ostatním (např. likvidace hlavní základny pro plánování a výcvik členů al-Káidy v Afghánistánu), či hrozby státům poskytujícím teroristické síti či její části podporu. [36] V případě teroristické sítě jako al-Káida přitom není vhodné uplatňovat univerzální odstrašovací hrozby vůči síti jako celku, neboť strategie, taktika a cíle jejích jednotlivých odnoží se mohou v závislosti na odlišných podmínkách v různých státech odlišovat. [37] Účinnost odstrašování odvetou mohou limitovat především následující faktory [38]:

Problematická identifikace vhodných cílů odstrašovacích hrozeb. Porozumět fungování teroristických sítí a vytipovat jejich nejzranitelnější elementy může být obtížné, zejména pokud některé části organizační struktury operují mimo možný dohled (např. v oblastech, které nejsou pod efektivní kontrolou státu). Velmi problematické je rovněž např. vysledování finančních toků těchto skupin [39] či sledování jejich aktivit prostřednictvím internetu a elektronické komunikace. [40]
Odvetný útok na jednotlivé komponenty teroristické sítě může mít pouze krátkodobý či lokální dopad a z hlediska její celkové aktivity hrát mizivou roli (může dokonce vyvolat opačný efekt, kdy se jednotky sítě více propojí a celková aktivita teroristické skupiny se posílí). Horizontálně organizované skupiny jsou často schopny se adaptovat na změněné podmínky nebo se po nějakém čase znovu rekonstituovat, zejména v případě rozsáhlých teroristických sítí, které mohou být schopné vypořádat se i s vícečetnými útoky na jejich jednotlivé součásti.
S ohledem na globální aktivitu řady teroristických sítí je nutná koordinovaná, v ideálním případě souběžná snaha více klíčových států, díky níž by bylo možno zabránit riziku přesunů některých částí teroristických skupin napříč hranicemi států. Pokud existují státy, které určitou teroristickou skupinu odmítají postihovat, odstrašovací hrozba tím přichází o svou naléhavost a potenciál výrazněji ovlivnit rozhodování skupiny.
Odstrašování upřením

Potenciál odstrašování upřením souvisí se skutečností, že teroristické skupiny usilují o efektivní nakládání se svými zdroji. Jak uvádí Lebovic, teroristé mohou být ochotni při provedení operace položit i svůj život, nejsou však většinou svolní tak učinit při akci, která skončí neúspěchem. [41] Odstrašování upřením je proto možné úspěšně uplatnit v zásadě vůči všem typům teroristických skupin. To je zvlášť významné s ohledem na to, že potenciál odstrašování odvetou může být v konkrétních případech limitován, přičemž i v situacích, kde jej lze úspěšně uplatnit, může být odstrašování upřením vhodnější - upření je ve své podstatě spolehlivější strategií než odveta a jeho realizace může být i mnohem úspornější. [42]

Při odstrašování upřením je třeba teroristy přesvědčit, že jejich útok bude zmařen, resp. že možný přínos provedení útoku nevyváží riziko ztrát spojených s jeho selháním. [43] V případě neúspěšného útoku nese teroristická skupina náklady ušlé příležitosti v podobě zmařených kapacit, které již nemohou být využity jinak; čím jsou tyto kapacity cennější (např. vycvičení piloti dopravních letadel disponující americkým vízem), tím může odstrašování upřením působit silněji. Kromě toho je pravděpodobné, že nezdařená operace přitáhne pozornost a její případné zopakování v budoucnosti bude již obtížnější. [44]

V rámci odstrašování upřením lze přijmout řadu konkrétních opatření, jejichž cílem je zvýšit obranu před teroristickým útokem, a tím posílit hrozbu, že útok nebude úspěšný a skupina nedosáhne zamýšlených cílů. Defenzivní protiteroristická opatření se proto snaží předejít infiltraci teroristů v dané zemi, identifikovat je a lokalizovat, zabránit jejich proniknutí k bezpečnostně citlivým objektům či oblastem (dopravní uzly, symbolické cíle, populační centra apod.), zmařit konkrétní plánovaný útok a pachatele zajmout a potrestat. [45] Podmínkou je kvalitní zázemí zpravodajských služeb, díky němuž je stát schopen identifikovat plány a cíle teroristické skupiny a přijmout vůči nim adekvátní protiopatření. Neméně důležité je i vhodné sdělení odstrašovací hrozby, kdy je nezbytné dát teroristické skupině najevo, že si je stát jejích plánů vědom, a veřejně šířit informace alespoň o některých obranných opatřeních, jejichž cílem je případný útok zmařit. [46]

Při odstrašování upřením, jehož hrozby jsou založeny především na akcích defenzivní povahy, lze přijmout především následující opatření [47]:

Obranná opatření zaměřená na redukci škod způsobených útokem, které omezí přínos (zisk) plynoucí pro teroristickou skupinu z útoku na daný cíl. Příkladem je systém umožňující zničit unesené letadlo předtím, než jím bude proveden útok podobný tomu z 11. září 2001. Smyslem je zabránit sekundárnímu útoku, který způsobí mnohonásobně vyšší škody, než jaké představuje ztráta tohoto letadla, a díky čemuž význam unesení letadla z pohledu teroristů klesá.
Částečná obranná opatření, typicky v podobě obrany nejdůležitějších zranitelných prvků významného cíle, který je třeba chránit. Například u infrastruktury (elektrických či dopravních sítí) tak lze zaměřit obranu pouze na vybrané strategické body, jako jsou např. elektrické stanice (uzlové body rozvodné sítě) či dopravní tunely, jejichž zasažení by mělo za následek značný dopad na celou soustavu. Tím je pro teroristy ztížena možnost na tento cíl rozhodujícím způsobem zaútočit.
Flexibilní obrana spočívající v přesunutí kapacit tam, kde je to momentálně nutné za účelem zmírnění rizika útoku (nebo jeho škod, pokud již nastal), a tzv. aktivizovaná obrana, kdy jsou obranná opatření uplatněna ve chvíli identifikace možného ohrožení (například při útoku na jeden vůz metra se zastaví celý systém podzemní dopravy a zvýší se bezpečnostní opatření u ostatních typů hromadných dopravních prostředků). Je nicméně třeba obezřetnosti, aby reakce nebyla přehnaná, a je nutné uvážlivě rozhodovat, kdy bude vyhlášen stav vyšší pohotovosti, aby se jeho příliš častým využíváním neztratil odstrašující potenciál.
Obranné prověřování osob, když procházejí klíčovými přístupovými cestami, jehož cílem je oddělit ty, které jsou z nějakého důvodu podezřelé, a provést na nich další prověřování. [48] Efektivita tohoto přístupu nicméně bývá často zpochybňována, neboť teroristé mohou svůj profil měnit, a screening tak naopak může odvést pozornost od skutečných podezřelých. [49]
Náhodná obrana, která z čistě obranného hlediska nedává příliš smysl, avšak z hlediska odstrašování je relevantní, neboť zvyšuje riziko neúspěchu akce. Pokud je například na letišti provedena kontrola u jednoho pasažéra z deseti, zvýší se tím o 10 % riziko, že pachatel útoku bude odhalen (v případě vícečetného útoku se pak riziko zmaření akce poměrně zvyšuje). [50]
Prostorová obrana, například v podobě neustálého pohybu chráněného objektu s utajenou trasou (např. u vedoucích představitelů státu) nebo jeho ukrytím. Variantou je také prostorové rozptýlení objektů, jejichž koncentrace na jednom místě či blízko u sebe by byla příliš hodnotným cílem útoku (např. pravidlo, podle něhož klíčoví představitelé státu necestují v jednom dopravním prostředku).
Udržování nejistoty ohledně přesných parametrů obrany neodhalováním všech bezpečnostních opatření a zranitelných míst potenciálního cíle. Může se jednat o běžný jev (např. nepřesnost teroristům dostupných plánů budov, na něž je plánován útok), ale také o úmyslnou politiku utajení některých skutečností (např. taktiky a postupů protiteroristických jednotek). Je však třeba nezaměňovat to s „neviditelností" obrany jako takové. Obranná opatření musí být viditelná, aby jejich přítomnost byla odstrašovanému subjektu známa a mohla mít odstrašující efekt - nejistota se má vztahovat pouze k nepředvídatelnosti konkrétních modalit a projevů obrany.
Uvedené defenzivní přístupy mohou být uplatněny jednotlivě či v kombinaci tak, jak to nejlépe odpovídá dané situaci a možnostem. Jednotlivě sice mohou být neuspokojivé, jejich souběžným uplatněním se však utváří tzv. vrstvená obrana (layered defense), která může mít výrazný odstrašující efekt. [51] I s relativně slabými obrannými opatřeními přitom lze dosáhnout věrohodné odstrašovací hrozby, která může odvrátit provedení rozsáhlých teroristických útoků. [52]

Limitujícím faktorem při odstrašování upřením je kromě technické realizace obranných opatření především otázka vhodného vymezení potenciálních cílů teroristického útoku, ve vztahu k nimž hodlá daný stát odstrašování uplatnit. Je nezbytné jasně definovat priority a identifikovat cíle, jejichž ochrana je pokládána za nejzásadnější. [53] Je přitom nutné uvážlivě vymezit hranici mezi rizikem nedostatečného ochránění některých důležitých cílů a rizikem, že ochrana příliš velkého počtu cílů způsobí snížení kredibility odstrašujících hrozeb jako celku (např. zpochybněním technické proveditelnosti deklarované úrovně ochrany) - čím více cílů se odstrašující stát rozhodne chránit, tím větší existuje riziko, že se protivník rozhodne otestovat jeho schopnosti. [54]

TYPOLOGIE TERORISTICKÝCH SKUPIN VE VZTAHU K ODSTRAŠOVÁNÍ

Jednání a rozhodování teroristické skupiny je možné podřídit analýze založené na teorii racionálního rozhodování. Teroristé vědomě volí rozsah a počet svých útoků. I samotné strategické rozhodnutí uchýlit se k teroristické taktice oproti všem ostatním možnostem, které jsou k dispozici, je vedeno přesvědčením o její vhodnosti k dosažení sledovaných cílů skupiny. Na základě prováděných empirických studií nelze vypozorovat specifické psychologické rysy, které by ztěžovaly možnost úspěšného uplatnění strategie odstrašování - většina teroristů podle nich nejeví žádné diagnostikované známky duševní choroby či psychopatický sklon k násilí a jejich psychologický profil je relativně normální. [55] Předpoklad racionálního rozhodování, který je nezbytnou součástí teorie odstrašování, lze tedy u teroristických skupin pokládat za naplněný v obdobné míře jako u státních aktérů. [56]

Zároveň však platí, že teroristické skupiny nejsou homogenní a univerzální nepřítel. Pro boj s terorismem je obzvlášť relevantní imperativ „poznej svého nepřítele," přičemž pro vymezení možností odstrašení teroristických skupin a určení, zda jsou některé z nich odstrašitelné obtížněji než jiné, je třeba vycházet především z jejich motivací. [57] Uvedené rozlišení přitom hraje roli především z hlediska možnosti uplatnění odstrašování odvetou, neboť - jak bylo rozvedeno výše - odstrašování upřením lze uplatnit v zásadě vůči všem teroristickým skupinám bez rozdílu.

Typologie teroristických skupin dle jejich cílů a motivací

Terorismus většinou není cílem sám o sobě (s výjimkou tzv. psychotického terorismu), ale pouze prostředkem dosažení nějakého dalšího záměru, nejčastěji politického či náboženského. [58] Jak uvádí G. Martin: „Za každým případem teroristického násilí je nějaký typ pevně zakořeněného hodnotového systému, který je motivem pachatele." [59] Ideologie teroristické skupiny přitom determinuje také konkrétní cíle, kterých chce skupina svou aktivitou dosáhnout, a do jisté míry i k tomu zvolené prostředky (příkladem může být role náboženství v uplatnění taktiky sebevražedných atentátů). [60]

Mezi nejčastější - a pro diskusi o odstrašování terorismu tedy i nejrelevantnější - typy terorismu patří 1) subverzivní politický terorismus s důrazem na etnicko-separatistický terorismus, 2) náboženský terorismus a 3) jejich kombinace. [61]

Subverzivní politický terorismus je výrazem odporu proti státní či okupační moci, kdy je násilí pácháno ve prospěch zájmů určité politické komunity. Terorismus inspirovaný krajně levicovou ideologií má podobu prosazování komunistické ideologie, příp. činnosti anarchistických skupin usilujících o odstranění státní moci. [62] Terorismus inspirovaný radikálně pravicovou ideologií oproti tomu spočívá v boji proti elementům, které ohrožují společnost rozbitím její etnické homogenity či degradací morálních hodnot. Specifickou kategorií subverzivního násilí je pak etnicko-separatistický (nacionalistický) terorismus, jehož cílem je vytvoření vlastního národního (etnického) státu či získání, příp. rozšíření autonomního statusu. [63]

U nábožensky motivovaného terorismu je třeba rozlišovat mezi terorismem fundamentalistickým a eschatologickým. Fundamentalistický terorismus je výrazem náboženského extremismu usilujícího o dominanci určité víry a reflexi jejích principů v rámci státního zřízení. Eschatologický terorismus je mnohem méně častý a uchylují se k němu náboženské sekty s apokalypticko-mesianistickými vizemi o nutnosti zničení současného světa; tyto skupiny jsou náchylnější k použití vysoké míry násilí, včetně zbraní hromadného ničení. [64]

Často se lze setkat s teroristickými skupinami, které výše uvedené ideologické motivy různě kombinují. Lze je proto označit jako hybridní skupiny. [65] Nejznámějšími příklady jsou skupiny kombinující etnicko-separatistickou ideologii s islámským fundamentalismem (např. hnutí Hamás, Hizballáh či čečenští separatisté v Ruské federaci).

Kritéria vnímavosti teroristických skupin vůči odstrašování

Šance na úspěšné uplatnění strategie odstrašování vůči terorismu závisí do značné míry na tom, jakých cílů se teroristická skupina snaží svou činností dosáhnout. Na základě tohoto kritéria lze určit, zda a do jaké míry je daná skupina vnímavá vůči odstrašovacím hrozbám.

S. P. Kapur v této souvislosti rozlišuje teroristické skupiny s pozitivními a negativními cíli. Teroristům s pozitivními cíli záleží na určitém území či obyvatelstvu, a hrozbu odvety je tedy možné směřovat vůči tomuto území, bezpečí jeho obyvatel, příp. jiným cílům, které jsou pro teroristy z nějakého důvodu cenné (např. náboženským). Jde o odstrašování uplatněné skrze „třetí stranu," což umožňuje vyhnout se poněkud nepostižitelné povaze teroristických skupin a problému spolehlivé identifikace cílů případné odvety [66] (jako příklad skupiny s pozitivními cíli uvádí Kapur teroristickou síť al-Káida). U teroristických skupin s negativními cíli může oproti tomu být odstrašování odvetou problematické, neboť tyto skupiny neusilují o naplnění požadavků, které lze vztáhnout k určitému území či populaci (například japonská sekta Óm Šinrikjó, jež byla do značné míry vedena snahou o přivolání Armagedonu). [67]

Jinou kategorizaci teroristických skupin ve vztahu k možnosti jejich odstrašení hrozbou odvety nabízí J. H. Lebovic, který rozlišuje mezi skupinami usilujícími o omezené a neomezené cíle. Omezené cíle je možné ze strany cílové vlády uspokojit, resp. činit vůči nim okamžité ústupky. Teroristická skupina nemá ve snaze o jejich dosažení zájem provádět útoky přesahující určitý stupeň násilí, které hrozí vyvolat masivní reakci nebo do konfliktu vtáhnout další aktéry (příkladem je hnutí Hamás). Neomezené cíle jsou oproti tomu formulovány v podobě absolutních požadavků, které není možno uspokojit, resp. neexistuje prostor pro kompromis a ústupky ze strany cílového státu; vůči takové skupině přitom dle Lebovice uplatnění odstrašování odvetou není možné (jako příklad této skupiny uvádí síť al-Káida, jejíž cíle jsou natolik obsáhlé a dotýkají se takového množství elementárních zájmů západních států, že prostor pro kompromis v podstatě neexistuje). [68]

Plastičtější obraz pro analýzu můžeme získat, jestliže obě kategorie kritérií uplatníme současně. Graficky je to zobrazeno v následujícím schématu:

, an image opens in a new window

Obr.2: Kategorizace teroristických skupin dle jejich cílů z hlediska možnosti úspěšného uplatnění odstrašování odvetou. Zdroj: autoři

Typologie teroristických skupin z hlediska uplatnění odstrašování

Z výše uvedeného vyplývá, že největší šance na úspěšné uplatnění odstrašování odvetou existuje u teroristických skupin usilujících o dosažení pozitivního a zároveň omezeného cíle (kvadrant I). Naopak nejméně citlivé budou vůči odstrašování hrozbou odvety skupiny, které formulují cíle negativní a neomezené (kvadrant III). U zbývajících dvou kategorií teroristických skupin spadajících do kvadrantů II a IV pak platí, že odstrašování odvetou není nutno zcela zavrhnout, avšak možnost jeho úspěchu je poněkud limitována. Vztáhneme-li toto členění na typologii teroristických skupin dle jejich motivace, která je rozebrána výše, dospějeme k následujícím závěrům.

Politicky motivované (zejména etnicko-separatistické) teroristické skupiny lze nejčastěji charakterizovat jako skupiny náležející do kvadrantu I. Jedná se o skupiny s pozitivními cíli, které naplňují Kapurův předpoklad zájmu o určité území, resp. obyvatelstvo, ve vztahu, k němuž své cíle formulují. Nemají zájem na diskreditaci jejich boje v očích rozhodující části domácí i zahraniční veřejnosti ani na vyprovokování masivní protiakce ze strany státu. [69] Zároveň jde o skupiny, jejichž cíle jsou omezené, formulované ve vztahu ke konkrétní oblasti či etniku, a je vůči nim možno činit dílčí politické ústupky. Vůči těmto skupinám lze tedy odstrašování odvetou úspěšně uplatnit.

Nábožensky motivované teroristické skupiny je třeba dále kategorizovat. Fundamentalistické skupiny představují z hlediska Kapurova rozlišení skupiny s pozitivními cíli, přičemž míra šance na úspěšné uplatnění odstrašování odvetou bude záviset na šíři vymezení jejich požadavků. Snaha o prosazení dominance určitého náboženství ve společnosti či ve státním zřízení představuje spíše cíle neomezené (kvadrant IV), usiluje-li však skupina např. pouze o prosazení rovnoprávného postavení určitého náboženství v rámci státu, jde o cíl omezený, a šance na úspěšné uplatnění odstrašování tak bude vysoká (kvadrant I). Eschatologické teroristické skupiny představují nejobtížněji odstrašitelný typ terorismu, neboť jejich cíle jsou vymezeny negativně a zároveň jsou formulovány jako neomezené, vztahující se ke konci světa a usilující o co nejvyšší míru destrukce a smrti (kvadrant III).

Co se týče skupin tzv. hybridních, tedy kombinujících náboženské a politické (etnicko-separatistické) cíle, pravděpodobně mezi nimi nenalezneme plně neodstrašitelnou skupinu. Lze totiž dovodit vzájemnou neslučitelnost apokalyptických, negativně formulovaných náboženských cílů eschatologického terorismu s pozitivně vymezenými cíli národněosvobozeneckých skupin. [70] Kombinace prvků etnického separatismu s náboženským fundamentalismem je naopak poměrně častá. Uplatnění odstrašování odvetou tak může být vůči těmto skupinám úspěšné, neboť se jedná o skupiny formulující pozitivní cíle, přičemž konkrétní míra šance na jeho úspěch bude opět záviset na šíři vymezení jejich požadavků. S. Bar dospívá k závěru, podle něhož jsou hnutí inspirovaná kombinací náboženských a politických motivů odstrašitelná mnohem snáze než skupiny, které jsou motivované čistě nábožensky, neboť jsou vnímavější vůči zájmům a postojům populace, v rámci níž působí. [71] Zároveň pak čistě politicky motivované (tedy sekulární) teroristické skupiny lze odstrašit snáze než skupiny, které kombinují politické motivy s náboženskými (to tedy mj. potvrzuje výše uvedený závěr, podle něhož lze čistě politicky motivované skupiny nejčastěji zařadit do kvadrantu I). [72]

Je však třeba zdůraznit, že výše uvedené závěry lze učinit s poměrně značnou mírou zobecnění. V praxi mohou mezi jednotlivými teroristickými skupinami, které z hlediska svých cílů a motivace náležejí do stejné kategorie, existovat zásadní odlišnosti vyplývající z dalších faktorů. Konkrétní podobu uplatnění strategie odstrašování je tak vždy třeba maximálně přizpůsobit specifikům konkrétního případu.

ZÁVĚR

Cílem předkládaného textu bylo prostřednictvím zodpovězení výzkumných otázek vymezených v jeho úvodu zhodnotit a vymezit podmínky platnosti teze, podle níž odstrašení teroristických organizací je možné, avšak má oproti odstrašování států jistá specifika.

Tvrzení, že teroristické skupiny nelze efektivně odstrašovat, vykazuje jisté slabiny a je dosti generalizující. Teroristé mají zájem na úspěšném provedení svých útoků a za tím účelem usilují o efektivní vynakládání svých zdrojů. Díky tomu mohou být vnímaví vůči uplatnění odstrašování upřením, které tak lze v zásadě použít vůči všem teroristickým skupinám bez ohledu na jejich motivace, organizační strukturu či další vlastnosti. Vedle toho je možné uplatnit také odstrašování odvetou, u něhož však existují limity v podobě praktických překážek jeho provedení i z hlediska typů teroristických skupin, které jsou vůči němu vnímavé (úplná indiference je však pravděpodobná pouze u malého počtu teroristických skupin s neomezenými a negativně formulovanými cíli). Namísto často uváděného přesvědčení, že „teroristé jsou neodstranitelní," tak lze dovodit pouze značně modifikované konstatování, podle něhož „někteří teroristé nejsou odstrašitelní hrozbou odvety."

S ohledem na skutečnost, že odstrašování bylo dříve aplikováno především ve vztazích mezi státy, je třeba je vhodně adaptovat za účelem efektivního využívání vůči teroristickým skupinám. U odstrašování nestátních aktérů se obecně projevují specifika v podobě obtížné identifikace cílů, vůči nimž směřovat odstrašovací hrozby, či omezených způsobů komunikace a sdělování odstrašujících hrozeb. Specificky u teroristických skupin je pak nezbytné zohlednit fakt, že se jedná o vysoce motivované aktéry, u nichž je páchání teroristických útoků hlavní součástí jejich činnosti. Je proto nutné věnovat zvýšenou pozornost vymezení cílů odstrašování terorismu. Spíše než dosažení úplného, dlouhodobého odstrašení spáchání jakýchkoli teroristických útoků (což by de facto znamenalo ukončení činnosti dané teroristické skupiny) lze očekávat uplatnění okamžitého odstrašení bezprostředně hrozícího útoku, případně odstrašení jeho provedení vůči vysoce citlivému cíli či s využitím zvláště ničivých prostředků.