Full Text

ÚVOD

Privatizace bezpečnosti a s ní spojená existence soukromých vojenských společností (SVS; Société militaire privée - SMP, fr.) je dnes velmi diskutovaným tématem, jemuž se věnuje široký okruh badatelů. Až donedávna nebyla v češtině publikována žádná práce, která by tuto problematiku přehledně shrnovala. Toto pomyslné mlčení bylo prolomeno vydáním monografie Soukromé vojenské společnosti z pera Oldřicha Bureše a Venduly Nedvědické, tedy autorů, kteří se této oblasti dlouhodobě a systematicky věnují a ve své práci tak uceleným způsobem představili i českému čtenáři problematiku SVS.

Tato stať si neklade za cíl evaluovat a analyzovat text autorské dvojice Bureš, Nedvědická ani přinést rozšiřující historicko- empirickou sondáž do vývoje fenoménu žoldnéřství a SVS. Chce pouze poukázat na fakt, že problematika, v publikaci demonstrovaná přednostně na koncepcích a příkladech z anglofonních zemí (USA, Velká Británie, JAR), vykazuje i jiné podoby, specifika a interpretace. Za obzvláště významnou považuje autor oblast francouzských SVS (FSVS), jelikož ta dokládá zásadní diference a disponuje vlastními specifiky ve srovnání se SVS v anglofonním světě. A právě jim se tato stať bude věnovat.

Problematika SVS se i ve Francii obecně těší nemalé pozornosti odborného a akademického výzkumu. [1] Francouzští badatelé spatřují předpoklady pro rozvíjející se etablování SVS v převládající společenské atmosféře postheroické společnosti s kulturou debellicizace [2] a ve stále větší poptávce společnosti po jí konvenujícím konceptu zero death war. [3] Svůj vliv sehrává také početní omezování ozbrojených sil státu ve vazbě na (po skončení studené války) nově se ustanovující světový řád, nesrovnatelně vyšší flexibilita SVS ve srovnání s pravidelnými jednotkami, absence parlamentní kontroly v oblasti obrany a rovněž tak krácení rozpočtových výdajů na obranu. [4] V důsledcích těchto faktů pak dochází k privatizaci bezpečnosti, což v zásadě znamená opuštění principu legálního užívání síly pouze státním aktérem, poněvadž bezpečnost již více nelze nazírat jako výlučnou regální prerogativu státu, ale jako pole, které je roztříštěné přítomností (nových) nestátních aktérů. [5]

PŘÍČINY DISPARIT FRANCOUZSKÝCH SOUKROMÝCH VOJENSKÝCH SPOLEČNOSTÍ

V teoretické rovině francouzští badatelé [6] rozlišují soukromé společnosti dle jejich působnosti na oblast logistiky (Sociétés Privées de Logistique), hlídkování (Sociétés Privées de Gardiennage), soukromé vojenské (Sociétés Militaires Privées) a bezpečnostní společnosti (Sociétés Privées de Sécurité), [7] přičemž s koncem studené války lze při vzniku FSVS vysledovat tři typologické proudy: [8]

podniky řízené bývalými vojáky; [9]
malé společnosti spojené s extremisty; [10]
tradicionalisté: bezpečnost, strážení. [11]
Stať je však třeba začít poukázáním na důležité skutečnosti. Jednak je nutné si uvědomit, že SVS, tak jsou chápány a prakticky se demonstrují ve své anglosaské verzi, tedy jako použitelné bojově-operační skupiny, ve Francii už od dob Boba Denarda nenajdeme, [12] a jednak fakt, že totiž rozdíly mezi anglosaskými a francouzskými SVS nespočívají jen a pouze v oblasti potenciálu spočívajícím v nezměrně odlišných kapacitách početního [13], operačního [14], finančního [15] i externalizačního [16] charakteru, ale především v dimenzi mentální, která má právě na svědomí hlavní příčinu systémových odlišností.

Jde zaprvé o pohled na legitimitu a oprávněnost využívání SVS, kteréžto jsou ve Francii vnímány poněkud odlišně, a to jak vládními elitami samotnými, tak francouzskou společností jako takovou. Role státu je považována za obzvláště nenahraditelnou a nedelegovatelnou v tzv. regálních záležitostech, kam spadá mj. vnitřní a vnější bezpečnost. Takto pojímaná úloha státu je trvale součástí francouzské národní identity [17] a lze ji vyjádřit termínem patrimoine. [18] Z toho plyne, že FSVS jsou tak do značné míry limitovány subjektivními faktory, v souladu s nimiž se mají pohybovat v žádoucím hodnotovém koridoru, čímž je jejich potenciál záběru v porovnání s anglosaskými SVS naprosto umenšený. Francouzský stát se tak ocitá v dichotomické situaci. Na jedné straně až rigidně lpí na svém výlučném monopolu v použití násilí a není příliš ochoten přenechávat část bezpečnostních aktivit nestátním aktérům, na straně druhé nemůže nadále ignorovat tento typ nestátního aktéra (v konotacích transformace mezinárodního řádu v řád globální a se všemi respektivními konsekvencemi této systémové změny), nezbytnost ekonomicky racionalizovat financování a provoz francouzské armády a rovněž tak (nevyřčenou) snahu o vylepšení postavení FSVS vůči anglosaským SVS. Proti sobě tak stojí národní hrdost a pragmatická nutnost.

Druhý aspekt se vztahuje k oblasti působení FSVS. Tou je dominantně africký kontinent, byť nasazení v zájmové oblasti Françafrique [19] není výlučné. [20] Teritoriální vazba na Afriku má historicko-politické kořeny, obchodně-ekonomické, ale i čistě pragmatické důvody. Začátek působení FSVS můžeme zasadit do 60. let minulého století a nahlížet na něj ve spojení s dekolonizací a vznikem nových suverénních států (historická konotace) a s prosazováním, z počátku často i silovým, zájmů bývalé metropole (politické zájmy). Podstatný impulz dalšímu rozvoji aktivit FSVS na africkém kontinentu přinesla 90. léta 20. století v souvislosti s pronikáním TNC (ekonomické stimuly) [21], což FSVS přineslo (vedle INGOs) nový druh zákazníků (obchodní motivace). Zároveň je toto teritoriální ohraničení dáno limitou možností působení SVS ve světě, kde Afrika představuje největší příležitost k jejich nasazení. [22]

Třetí odlišnost spočívá v právně-legislativní oblasti. Anglosaský svět své SVS buď vůbec nereguluje (Velká Británie), nebo nesmějí působit na vlastním území, ale v zahraničí ano (USA). Situace ve Francii je taková, že působení FSVS je (ne)legální implicitně, a to proto, že jediné, co francouzské právo definuje, je termín žoldnéřství. Sice ani do roku 2003 nebyl termín žoldnéřství vymezen (Francie nepřistoupila z obavy o postavení své Cizinecké legie k mezinárodní úmluvě OSN proti náboru, užívání, financování a výcviku žoldnéřů, je však signatářem ženevských konvencí) [23], avšak počínaje tímto datem je participace francouzských občanů v cizích ozbrojených konfliktech (a to včetně zpravodajského průzkumu) a podnikatelská aktivita francouzských právních subjektů mající za cíl organizování osob za takovýmto účelem trestným činem. [24] De iure tak ve Francii SVS neexistují. „Nic nedovoluje jasně definovat jejich statut, jejich legitimitu, jejich oblast působení a právní postavení." [25] Kategorie SVS tak není francouzskou legislativou definována, takže oficiálně FSVS nemůže existovat [26] (jedná se pouze o označení terminologií disciplíny mezinárodní vztahy), [27] z právního pohledu se tak jedná o bezpečnostní společnosti vzniklé a existující v souladu s běžnými francouzskými (obchodními) zákony. [28] Jelikož uvedená trestní úprava má však za cíl pouze eliminovat žoldnéřství, ustanovení de facto SVS není zákonem zakázáno, a proto není možné jejímu vzniku jako právního subjektu zabránit. FSVS pak v zásadě fungují na mezerách v interpretaci termínů (s opatrností, aby nemohly být obviněny ze žoldnéřství), které sice daný zákon taxativně uvádí (konflikt, boj v ozbrojeném konfliktu, teritoriální integrita, ale také osobní výhody, významná odměna apod.), ale nedefinuje. Lze říci, že FSVS jsou tak oproti anglosaským po stránce legislativně-právní vymezeny negativně. Můžeme oprávněně vyvozovat, že tato dvojznačně interpretovatelná situace s absencí jasně daných podmínek vzniku FSVS, rozsahu jejich aktivit a i opožděně a váhavě prováděná externalizace za strany francouzského státu má ve svých důsledcích na svědomí základní příčiny zaostávání FSVS za anglosaskou konkurencí a je obecně považována za zásadní překážku jejich rozvoje. [29]

EXTERNALIZACE BEZPEČNOSTNĚ-VOJENSKÝCH FUNKCÍ FRANCOUZSKÉHO STÁTU

Základní otázkou v debatě o dalším směřování FSVS je tedy už výše zmíněná externalizace regálních funkcí státu, to znamená, kam až daleko je ochotna francouzská vláda FSVS do svého hájemství vpustit. Externalizace je ve Francii chápána jako „smlouva zakládající více či méně úzké partnerství, na jehož základě orgán obrany se rozhodne svěřit nebo převést závazek, který dosud zajišťoval sám na externí strukturu." [30] Problém, který ministerstvu obrany externalizaci ztěžuje, resp. limituje její rozsah, je dualita dvou právních termínů, service public (veřejná služba) a marché public (veřejný trh). Externalizace, tak jak je definována výše, spadá do kategorie veřejná služba, avšak ta je vymezena mj. také tak, že odměna za výkon je podstatně svázána s dosaženými výsledky. [31] Jelikož však např. u bojového nasazení je výsledek (a náklady na jeho uspokojivé dosažení) předem nepredikovatelný, je potom i hypotetický kontrakt v této oblasti pro FSVS obchodně nejistý, a v důsledku tedy i prakticky vyloučený. Z toho důvodu tedy také vysvětluje dosavadní zapojení FSVS pouze do aktivit (viz níže), které spadají do kategorie veřejný trh, vlastně tedy do relace public-privé (z anglofonního prostředí známé pod zkratkou PPP), a naopak absentující externalizaci regálních silových pravomocí státu.

Za počátek externalizace ve Francii je možné označit až toto tisíciletí a za hlavní důvod „tlak doby," tedy objektivní skutečnosti, před kterými francouzský stát stojí (profesionalizace armády daná ukončením branné povinnosti, nové metody řízení a správy státu a armády, rozpočtové limity, technologická dynamika). [32] Ministerstvo obrany provádí externalizaci pouze na základě dvou kritérií - úspory prostředků a eliminace „nearmádních" činností. Tím je prakticky vymezen druh služeb nakupovaných armádou - jde o služby pomocné, nebo naopak vysoce specializované. [33] Jedná se, počínaje rokem 2001, o zajišťování zásobování potravinami, údržbu zařízení a informatiky, přepravu personálu. Mezi specifické služby lze zařadit údržbu leteckých zařízení a výuku pilotů vrtulníků. [34] Dalším takovým případem je externalizace v oblasti výcviku a obsluhy zbraňových systémů prováděných v armádách, které si zakoupily a používají francouzskou zbraňovou techniku. [35] Jiný typ využití ze strany státu (tedy zvláště strategicko-operační a bojový) FSVS je prozatím vyloučený. [36] Zároveň ale platí, že FSVS jsou již od dob dekolonizace často (pochopitelně bez velké publicity) využívány francouzskou vládou, resp. lépe řečeno francouzskými tajnými službami, [37] což je však z veřejně dostupných dat těžko doložitelné. Jedno z posledních angažmá FSVS v tušené spojitosti s francouzskými oficiálními místy bylo zaznamenáno v Libyi. Na zmapování této epizody se autor spolupodílel v odborné studii. [38]

CHARAKTERISTIKA: TYPOLOGIE, FUNKCE A OBLAST PŮSOBENÍ FRANCOUZSKÝCH SOUKROMÝCH VOJENSKÝCH SPOLEČNOSTÍ A JEJICH BUDOUCNOST

Jak tedy můžeme definovat typickou FSVS, čím se zabývá, co ji odlišuje od její anglosaské sestry? Zkusme odpovědět. Každopádně se netěší explicitní podpoře své vlády (na rozdíl třeba od situace v USA), bez které je úspěšné globální angažmá SVS (projekcí státního vlivu) nemožné. [39] Rozhodně za francouzské specifikum lze dále považovat menší velikost FSVS, jejich specializaci na profilové aktivity (viz níže) a také omezené teritorium operační působnosti. [40] Ačkoli nemají FSVS až tak moc na růžích ustláno, najdeme také jejich silné stránky, díky nimž FSVS dokážou ve specifických oblastech předčít i své anglosaské konkurenty. Jedná se o schopnosti a dovednosti v oblasti strážení a hospodářské špionáže včetně ekonomické destabilizace, [41] odminování, bezpečnostního poradenství. Vyhledávána je rovněž reputace a dovednost bývalých vojáků, [42] a to obzvláště i ze strany anglosaských SVS. [43] K jejich kladům můžeme také zařadit dovednosti v oblasti logistické podpory, výcviku a vzdělávání, příp. postkonfliktní aktivity. [44] Je tedy zřetelné, že přednosti FSVS spočívají v činnostech mimo strategicko-operační nasazení, že s hlavním posláním anglosaských SVS se FSVS ve svých aktivitách (zatím) nepřekrývají [45] a nakonec že těžiště jejich silného postavení leží vskutku mimo regální oblasti státu.

Typické angažmá FSVS můžeme tudíž obecně definovat jako aktivity v těchto oblastech bezpečnosti: [46]

bezpečnost osob a majetku, osobní ochrana; [47]
ekonomické poradenství/špionáž; [48]
řízení rizika; [49]
výcvik a poradenství (výuka střelby, výcvik speciálních jednotek, techniky zásahu); [50]
humanitární odminování. [51]
Tento taxativní a shrnující výčet bude užitečné i empiricky demonstrovat na konkrétních příkladech oblastí zájmu alespoň čtyř nejvýznamnějších FSVS.

Zvláštní postavení zaujímá společnost Défense Conseil International (DCI). Jde o nejdéle fungující FSVS, založenou v roce 1972 za účelem „usnadnit transfer znalostí francouzské armády do zemí nakupujících francouzské obranné vybavení." [52] Tomu odpovídá i nezvyklá vlastnická struktura, kdy francouzský stát vlastní ve společnosti podíl ve výši 49,9 procent. Je tvořena čtyřmi odnožemi, které se každá zaměřují na určitou oblast: CoFRAS - pozemní složky a četnictvo, NAFCo - námořní složky, AIRCo - vzdušné složky a DESCo - vedení programu zbrojních akvizic. Personál, převážně se skládající ze záložníků a aktivních vojáků ze speciálního útvaru, má za úkol poskytovat školení, poradenství a asistenci. [53] Společnost má stovky zaměstnanců a její roční (celosvětový) [54] obchodní obrat dosahuje 150 mil. eur. [55]

Další významnou společností je GEOS. Byla založena v roce 1997, zaměstnává 200 osob a její roční obchodní obrat dosahuje 26 mil. eur. Poskytuje své služby výlučně civilním subjektům - podnikům zainteresovaným v rizikových regionech, a to v oblasti analýzy informací, poradenství, ochrany osob a zvládání krizových situací. [56]

Důležitou společností je také Earthwind Holding Corporation (EHC). Byla založena v roce 1999 rovněž bývalými vojáky. Počet jejích zaměstnanců je variabilní; disponuje kontakty na stovky osob, které může využít buď sama, nebo zprostředkovat jejich nasazení pro jiné (anglosaské) SVS. [57] Zvláštností je, že tato společnost je (jako jediná frankofonní) zaregistrována také v USA. To také vysvětluje vazbu na americké SVS, kterým EHC poskytovala servis v Iráku a Afghánistánu. [58] Její aktivity se dotýkají těchto oblastí: ochrana osob, konvojů a lokalit, urgentní evakuace, výcvik a poradenství (zvláště v oblasti letectví), nábor a zprostředkování kontraktorů. [59]

Velkou čtveřici uzavírá společnost Secopex, která byla založena vysloužilými vojáky v roce 2003 a jež má nejblíže k anglosaskému modelu fungování, [60] s ročním obchodním obratem oscilujícím mezi řády desítek a stovek milionů eur. [61] Počet zaměstnanců není úplně zřejmý. Společnost se spolu se svojí dcerou Consulting and Special Assistance (C.S.A. International) [62] veřejně deklaruje jako soukromá vojenská společnost a má ambici se koncentrovat výlučně na operační nasazení v konfliktních destinacích, dominantně v Africe. [63]

Jaké důvody je možno označit za příčiny zaostávání za anglosaskými SVS? Jak bylo výše uvedeno, hlavní příčina tkví v oblasti právně- legislativní. Lze doplnit ještě další šestici: [64]

historická podřízenost a závislost FSVS na institucích - vojenských, tajných službách - a na politicko-ekonomických uskupeních (s vazbami na Françafrique);
absence vůdčí osoby sektoru SVS, která by mohla udat směr formování společností, včetně vedení finančně-politického lobbingu;
neexistence jasné politiky delegace vojenských služeb na FSVS s důrazem na nezájem o podporu (logistickou, ženijní, v oblasti údržby) francouzských sil během vnějších operací;
nesrovnatelně vyšší obchodní profesionalita, agresivnost a lepší organizovanost anglosaských SVS;
s amatérismem hraničící neschopnost strukturace FSVS do podnikatelského rámce, nedostatek prostředků, kompetencí, organizace a potíže s náborem pracovníků;
nedostačená znalost anglického jazyka na straně personálu FSVS.
Vzhledem ke globálnímu rozmachu nasazování a využívání služeb SVS ze strany vlád, IGO, INGO a TNC se i ve Francii rozviřuje debata, která se dotýká i oblastí působení FSVS doposavad tabuizovaných, avšak v konotacích současnosti nadále již nepomíjitelných. I když francouzské badatelské prostředí zatím není v tomto příliš optimistické, tvrdí, že otázka operací FSVS majících potenciál či přímo za cíl narušení státní suverenity zůstává mimo diskurz, [65] některé impulsy z debaty vycházející mohou naznačovat pravý opak. A o to více, že tyto podněty vycházejí přímo z armádního prostředí. „Fenomén existoval, ale dlouho byl ignorován; potom jsme si ho uvědomili a stal se tolerovaným, když nic lepšího; nyní si ho začínáme připouštět; zítra bude pravděpodobně uznaný." [66] Francouzská generalita si tedy uvědomuje (možná že překvapivě více než politické vedení země), že „francouzská armáda bude muset, aby si uchovala svoji operační kapacitu, privatizovat jistý počet obranných funkcí. Tato privatizace dovolí ulehčit francouzským armádním silám v určitých misích, udržovat nebo rozvíjet francouzskou přítomnost v ´sekundárních působištích´ a za využití bývalých vojáků a policistů garantovat kontinuitu a koherenci v kvalitě poskytovaných služeb" (ze strany armády státu - pozn. aut.). [67]

Pro francouzské zákonodárství a vládu to znamená, že bude muset do budoucna definovat subjekt SVS a stanovit mez jeho zapojení do přímé účasti v bojových akcích a dále specifikovat jejich postavení v níže uvedených doménách: [68]

oblast externalizačních aktivit (definovat a precizovat rámce uplatnění a zodpovědnosti FSVS a uvést je do souladu s platnou legislativou);
oblast legislativně-právní (vymezit vztah mezi armádou a FSVS, stanovit podmínky jejich ozbrojeného nasazení, certifikace a kvalifikace, definovat jejich postavení k daňovému a pracovnímu zákonodárství, nastavit kontrolní mechanismy externalizace);
oblast vnitřní samoregulace FSVS (etická kritéria, mravní kodex, kontrola občanskou společností);
oblast zahraničních aktivit (validovat uzavírané kontrakty s nestátními subjekty, autorizovat obsah poskytovaných služeb, registrovat personál).
Jakákoli budoucí nečinnost v této oblasti by přinejmenším znamenala další zaostávání a „rozvírání nůžek" mezi francouzskými a anglosaskými SVS. Jakkoliv francouzský stát jen omezeně projevuje ochotu vpouštět soukromé aktéry do strategicko-operační dimenze sektoru bezpečnosti, může tak vbrzku učinit. Důvodem se může stát zájem, aby nedocházelo:

k přenechání volného pole anglosaské aktivitě, [69] kdy FSVS fungují jen jako pomocná síla anglosaských SVS; [70]
k nedostatku v oblasti lidských zdrojů; [71]
v případě privatizace mírových operací ze strany OSN k situacím, že Francie bude ztrácet své velmocenské a výsadní geopolitické postavení. [72]
ZÁVĚR

Před FSVS tedy leží velká výzva. Přesvědčí-li vládu i veřejnost, že neusilují pouze o ekonomický profit za každou cenu, tedy že jsou schopny respektovat a naplňovat partnerství v dimenzi morální a profesní, [73] jinak řečeno, podaří-li se jim získat kredibilitu (fidélisation), jejich existence se stane obecně akceptovanou a nejenže získají výhodnější postavení ve smyslu čistě ekonomickém, ale budou se moci spolupodílet (ve spolupráci s francouzskými ozbrojenými silami) na rozšiřování francouzského vlivu ve světě. [74] V důsledku to tedy lze vyjádřit i tak, že francouzský stát, výměnou za loajální prosazování jeho zájmů, by byl ochoten přenechat FSVS díl své politické moci.

Jaká vede k dosažení takového stavu cesta? Důležitým slovem se zde jeví pojem systematičnost. [75] K určité míře externalizace už dochází, jak bylo představeno výše. Je však třeba zahájit systematickou externalizaci v oblasti dodávek a podpory (jinak řečeno nebojových, avšak i s bezpečností spojených aktivit, např. strážní činnost), aby se naopak armáda mohla kompletně koncentrovat jen na bojovou činnost a aktivity s ní bezprostředně spjaté. [76]

Průlom francouzského státu v postoji k SVS by mohl zároveň představovat i určitý kolaterální efekt a impuls pro ostatní evropské státy, zvláště členské státy EU a Unii jako takovou. Tematika SVS, která s výjimkou Velké Británie není v Evropě vnímána jako příliš nosná, by mohla pomoci alespoň částečně (v politické, ale zřejmě i ekonomické/finanční rovině) odblokovat současnou situaci [77] ve Společné bezpečnostní a obranné politice, která se propadá a zabředá do stále hlubší krize nefunkčnosti. Poslední a zcela aktuální případ severního Mali / Azawadu ukázal naprostou neschopnost najít společný evropský postoj i v případě podpory mise schválené RB OSN (přitom ta, reprezentující celý svět, se usnesla jednomyslně - sic!). Ve výsledku jsme tak byli svědky zpočátku unilaterálního ozbrojeného zásahu francouzské vlády (v rámci mise OSN MISMA/AFISMA - později se zapojily jednotky Čadu a některých států organizace CEDEAO/ECOWAS). Postupně se některé členské státy EU přidaly s logistickou podporou, ta však byla sjednávána výlučně na mezivládní úrovni (mimo struktury EU). Až později odsouhlasená společná (nebojová) mise EUTM k výcviku malijské armády je jen žalostným výsledkem společného evropského snažení.

S vědomím nesčetných komplikací, které by nastaly v právních řádech jednotlivých členských zemí při jejich uvádění do souladu s komunitárními normami, by ale (i omezená) externalizace a (třeba jen cílené) nasazení SVS (možná inspirace např. v trendu externalizace [ochrany] misí OSN) mohly zažitý odmítavý postoj členských států k společnému postupu v bezpečnostní politice překonat. Pokud totiž Francie vytvoří dostatečně atraktivní právní a politický precedens ve vztahu k SVS, který se zároveň ukáže jako životaschopný (tj. funkční a akceptovatelný pro obě strany, tj. stát a SVS), mohl by se takový model koexistence stát předobrazem pro organizaci smluvního vztahu mezi SVS a EU v rámci konkrétních projektů/misí SBOP (byť pod mandátem OSN). Využití SVS by se tak mohlo stát nástrojem k prolomení neochoty členských států EU kooperovat v rámci bezpečnostní a vojenské spolupráce. SVS totiž jako zástupný aktér, umožňující explicitně nezapojit armády členských států EU do konfliktu, by tak mohl podnítit jejich ochotu k hlubšímu zapojení se do rozvoje SBOP (tzn. ve skutečnosti k plnění jejího zamýšleného účelu) a přispět k vytvoření fungujícího systému bezodkladného rozhodování členských států v oblasti vnější bezpečnosti. Došlo by tak k přímému zvýšení potenciálu EU vystupovat v tolik pro ni potřebné roli „hard power" aktéra mezinárodních vztahů.

Francie má zjevně před sebou dlouhou a náročnou cestu v transformaci svých SVS. Je to však cesta nevyhnutelná, a čím dříve se na ni vydá, tím lépe pro ni samotnou. Je třeba systémově zahladit trhliny mezi formálním právním stavem a problematickou realitou [78] a následně dynamicky prohloubit externalizační spolupráci mezi armádou a FSVS, [79] jinak zůstane situace SVS ve Francii nadále nepřehledná a povede k jejich dalšímu zaostávání za konkurencí ve světě a francouzskému státu budou přibývat potíže ve vztazích s nimi. Potenciál změny v přístupu k FSVS ve francouzské společnosti zjevně existuje. Bude-li využit, a to ku prospěchu státu i soukromých společností, a zda v rámci takové systémové změny „soukromé vojenské společnosti à la française spatří v ne tak vzdálené budoucnosti světlo světa," [80] uvidíme možná už zanedlouho.